Tento příběh Američana Kena jsem našla před třemi lety na blogu jednoho Španěla o biomechanické léčbě. Ten blog bohužel už neexistuje. Se svolením autora jsem tento článek přeložila. Vím, že Ken by rád na všechno, co se stalo, zapomněl a prostě žil normální život. Ale moc doufám, že by mu nevadilo, kdyby jeho příběh poznali i jiní lidé. A jeho příběh je velmi poučný…

Jmenuji se Ken, jsem osmatřicetiletý Američan, mám manželku Ukrajinku a roční dítě a teď žiju ve Vietnamu. Více než patnáct let jsem bojoval se zdravotními problémy, včetně ztuhlosti krku a zad, ztráty hlasu a neustálé mozkové mlhy, kvůli které jsem se skoro nedokázal soustředit. Toto je můj příběh o tom, jak jsem bez jakéhokoli výsledku obešel asi 100 různých lékařů a jak jsem, když jsem ztratil veškerou naději, v naprostém zoufalství vyzkoušel experimentální metodu Starecta, která mi doslova zachránila život.

Ken se ženou a dítětem

Začátek

Prvních zdravotních problémů jsem si začal všímat po absolvování vysoké školy. Jako první jsem si všiml napětí v hlase. V hlučném prostředí mě bylo sotva slyšet – můj hlas byl slabý a neměl žádnou rezonanci. Nejdřív jsem se rozhodl zajít k ušnímu lékaři, bylo to kolem roku 2000 – a když nic nenašel, rozhodl jsem se navštívit několik dalších lékařů v Bostonu, kde jsem tehdy žil. Jeden z nich mi navrhl začít s fyzioterapií s elastickými gumami, protože jsem měl ztuhlý krk. Cviky jsem dělal pravidelně, ale nepřinesly žádné výsledky.

Roky u lékařů (2001–2011)

V roce 2001 jsem si sbalil kufry a odjel do Japonska pracovat jako konzultant v Tokiu. Byl jsem mladý, ambiciózní a navzdory svým zdravotním problémům jsem si myslel, že jsem nepřemožitelný. Pracoval jsem osmdesát hodin týdně a třikrát čtyřikrát týdně jsem vysedával v nočních klubech a barech. S hlasem jsem měl pořád problémy, ale z nějakého důvodu je vždycky zmírnil alkohol. Asi proto jsem chodil ven tak často. Celou tu dobu jsem dál chodil k lékařům v Tokiu a také v Malajsii, kde jsem kvůli projektům své firmy trávil polovinu času. Během práce na jednom obzvlášť stresujícím projektu jsem si všiml, že mám krk a levé rameno bolestivě napjaté. Chápal jsem, že jde o stres, ale nedokázal jsem pochopit, co ho způsobuje, a tak jsem začal pravidelně chodit k chiropraktikovi a také na akupunkturu. Nic z toho však nepomohlo.

V roce 2003 jsem se přestěhoval do Barcelony studovat. Španělsko je skvělé tím, že má bezplatné zdravotní pojištění, které hradilo mou léčbu, když jsem tam byl na studentské vízum. Této příležitosti jsem využil naplno, protože zdravotní problém už začínal být dost znepokojivý – každý den jsem cítil silné napětí v celé horní polovině těla na levé straně – v krku, šíji, rameni. Hlas mě obzvlášť frustroval, když jsem se snažil, aby mě bylo slyšet v hlučných místech, a to je obzvlášť frustrující, když studujete obor podnikové řízení a chystáte se na spoustu společenských akcí. Neurolog došel k závěru, že mám problém s nervovým systémem, a předepsal mi nějaký silný lék. Trochu pomohl tím, že blokoval signály, ale příčinu neodstranil. Dál jsem chodil k ušnímu lékaři a v jednu chvíli jsem si myslel, že mám refluxní gastritidu. Gastroduodenoskopie ale ukázala, že tomu tak není. Když jsem se v roce 2004 vrátil na stáž do New Yorku, chodil jsem několik měsíců několikrát týdně k chiropraktikovi, ale opět bez výsledku.

V roce 2005 jsem dokončil studia a přestěhoval se do Londýna, abych znovu začal pracovat jako konzultant. Rozhodl jsem se vyzkoušet alternativní metody a začal jsem chodit k lékařům NHS. Na svalové napětí na levé straně jsem zkusil injekce botoxu, ale nezabraly. Pak jsem zkusil kraniální terapii, ale opět bez výraznějších změn.

V roce 2008 jsem se přestěhoval do Moskvy a stejné příznaky mě trápily dál. Od firmy jsem měl dobré zdravotní pojištění, a tak jsem začal pravidelně chodit na kliniku „Medicina“, která byla tehdy považována za jednu z nejlepších v Rusku. Udělali mi spoustu rentgenových snímků a nic zvláštního nenašli, takže mi nabídli fyzioterapii a masáže. Chodil jsem k nim asi šest měsíců a pravidelně jsem cvičil jógu. Cítil jsem se o něco lépe, ale jen se trochu zmírnily příznaky, jejich hlavní příčina odstraněna nebyla. V té době jsem si také všiml, že když jsme s přáteli šli na skleničku, unavil jsem se mnohem víc než oni. Sváděl jsem to na genetiku, ale jak teď chápu, s mým problémem to nemělo nic společného.

Na začátku roku 2010 mě firma převelela na Ukrajinu a tam jsem dál chodil k lékařům v naději, že mi některý z nich pomůže odhalit hlavní příčinu mých problémů. Navštívil jsem několik klinik a širokou škálu odborníků od ušních lékařů po ortopedy. Absolvoval jsem spoustu rentgenů, magnetických rezonancí a dalších vyšetření. Chodil jsem k nejlepším lékařům v bývalém Sovětském svazu, ale nic nepomohlo. Jejich nejlepším doporučením bylo stát na hlavě a plavat na zádech, což pomohlo jen na krátkou dobu. Doplňoval jsem to pravidelnou akupunkturou a masážemi, které napětí trochu zmírnily. Od té chvíle se ale napětí v krku a zádech jen zvyšovalo, a abych se uvolnil, musel jsem si po příchodu z práce prostě lehnout do postele.

Roky u zubařů (2011–2015)

Někdy v roce 2011 jsem zašel k zubaři, aby mi spravil zuby, a zmínil se mu o svém problému se svalovým napětím. Řekl, že nejspíš mám TMD, a nechal mi udělat spoustu rentgenových snímků čelisti. Pak mi vyrobil speciální chránič, který jsem musel nosit v noci. Dělal jsem to asi tři měsíce, ale nefungovalo to. Proto mi můj zubař poradil navštívit jiného odborníka, který měl v této oblasti víc zkušeností.

Tento odborník mi vyrobil další dlahu na dolní čelist a doporučil mi ji nosit přes den. Ten chránič jsem nosil několik měsíců a každé dva týdny jsem chodil k zubaři na jeho úpravu. Za celou tu dobu jsem ale cítil jen mírné zlepšení a hlas jsem měl dál napjatý. V jednu chvíli proto můj zubař řekl, že nemá smysl pokračovat, a řekl, že mou poslední nadějí je nejlepší odbornice na Ukrajině, jedna žena, která zastávala ministerskou funkci a měla vlastní kliniku na velmi vysoké úrovni.

Šel jsem k ní na vyšetření a ona mě seznámila se svým zaměstnancem – podle jejích slov nejlepším odborníkem v zemi na případy, jako je ten můj. Jmenoval se Oleg. Vyrobil mi jednoduchou čelistní dlahu a pak mě nechal vstát. Ukázal mi, jakou polohu ramen a těla mám zaujmout, aby je dlaha v této správné poloze zafixovala. Odcházel jsem s pocitem, že je mi mnohem lépe. Byl jsem v šoku. Bylo to poprvé za mnoho let, co jsem se cítil dobře. Na tom, co ten člověk dělal, něco bylo… Poprvé jsem s naprostou jistotou cítil, že problém, který mě celé ty roky trápil, nemá kořeny někde v mém těle, ale v mé čelisti.

Boční rentgenový snímek hlavy a krku

K Olegovi jsem chodil asi pět měsíců. Každé dva týdny mi dlahu upravoval – pomocí artikulačního papírku zjistil, kde jsou kontakty zubů, a ty pak obrousil. První měsíce jsem se cítil skvěle a myslel jsem, že je problém vyřešen. Divné mi ale přišlo, že jakmile jsem dlahu vyndal, hlava se mi okamžitě „zamlžila“, jako bych měl nějaké neurologické příznaky. Oleg mi na mnoho otázek, které mě zajímaly, nikdy nedal vysvětlení a raději na rovinu říkal, že neví, co dělá, že tento postup dělal u mnoha pacientů a že z nějakého důvodu funguje. Prostě nevěděl, proč to funguje, a nechtěl lhát. Každopádně po prvních měsících zlepšení mi bylo každý týden hůř. Oleg dělal stejné úpravy, ale přestaly být účinné. V jednu chvíli se podíval na moje nohy a řekl, že důvodem, proč léčba dlahou přestala fungovat, jsou možná moje ploché nohy. Oleg řekl, že to destabilizuje můj skus, a proto bych si nejdřív musel nechat udělat speciální vložky a pak nastavit čelist v této nové poloze. Bohužel to bylo těsně předtím, než jsem v únoru 2014 chtěl natrvalo opustit Ukrajinu a přestěhovat se kvůli práci do Vietnamu. Slíbil jsem tedy, že metodu s vložkami vyzkouším, jakmile se dostanu do nového bydliště.

Pět pohledů na sádrové modely chrupu

Po příjezdu do Vietnamu jsem dál chodil k zubařům. Vložky do bot mi vyrobil člověk, který řekl, že mám pravou nohu kratší, a proto doporučil zvýšit výšku na této straně. Jak se později ukázalo, byla to dost hloupá chyba, protože rozdílná délka nohou nevzniká tím, že jedna noha je kratší, ale tím, že se mění sklon pánve. Každopádně po zhotovení vložek jsem na internetu našel odborníka na TMK v Saigonu a požádal ho, aby mi vyrobil chránič. Hned jak mi ho nasadil na dolní čelist, cítil jsem se okamžitě hrozně. Zubař mi pokaždé sliboval, že to začne fungovat, když ho bude každé dva týdny upravovat. Po několika měsících jsem mu přestal věřit a jeho léčbu jsem ukončil. Vrátil jsem se ke svému starému chrániči z Ukrajiny, ale na jedné straně jsem do něj prokousl díru a už nefungoval. Byl jsem zoufalý, musel jsem naléhavě něco udělat, protože jsem měl pocit „zamlženého“ mozku – pozornost a paměť mi slábly.

Profilová fotografie vedle bočního rentgenového snímku, 14/07/2014

Zhruba v červnu 2014 jsem začal chodit k odborníkovi, který byl známý jako nejlepší lékař na TMD ve Vietnamu. Měl vlastní praxi v centru města s luxusním vybavením a dlouhým pořadníkem. Lékař provedl mnoho nových vyšetření a diagnostikoval posun čelistního kloubu na pravé straně. Řekl také, že disk je posunutý. Došel přitom k závěru, že bych měl používat dlahu, která přesune čelist dopředu, a tu jsem začal používat.

Dlaha tlačila mou čelist dopředu, ale bylo mi čím dál hůř. Při každé návštěvě jsem si mu stěžoval, že dlaha nefunguje, ale on mě ujišťoval, že tomu tak není. Mezitím jsem kvůli neschopnosti se soustředit ztratil sebedůvěru a začal jsem se bát každé ráno vstávat do práce. Také jsem se začal uzavírat do své „malé ulity“, protože jsem nechtěl s nikým mluvit, a neustále jsem myslel na to, že má žena má rodit v polovině července, a to znamenalo, že budeme ve Vietnamu trčet nejméně několik měsíců po porodu. Nevěděl jsem, jestli mám čekat tak dlouho, vzhledem ke svému zhoršujícímu se stavu a k tomu, že jsem tu nikdy nedokázal najít odpovídající lékařskou péči. Bylo to nejhorší období mého života, i když mělo být jedním z nejšťastnějších. A nedokázal jsem se zbavit strachu a pořád jsem se ptal sám sebe: „Co když se můj stav nikdy nezlepší? Jak se pak postarám o rodinu?“

Snímek obrazovky CT programu s řezy a vodicími čarami

Po dalších pár měsících dosáhla moje skepse ohledně účinnosti používané dlahy vrcholu a požadoval jsem po zubaři, aby zkusil něco jiného. V tu chvíli začal být arogantní a řekl, že pokud mi to nefunguje, můžu prostě odejít, ale nikoho jiného, kdo by mi pomohl, ve Vietnamu nenajdu. Byl jsem šokován naprostým nedostatkem soucitu z jeho strany i ze strany jeho personálu a řekl jsem mu, že to riziko podstoupím. Bojím se i představit si, kolik lidí jeho arogance zlomila. Každopádně má žena porodila rozkošného chlapečka Kevina, a když jsem ho každé ráno viděl, našel jsem sílu hledat cestu ven.

Zkusil jsem tedy zajít na západní kliniku, kterou vedl francouzský zubař. Klinika byla také vybavená luxusní technikou, chodili k němu všichni emigranti s dobrou prací, a tak jsem se rozhodl, že bych to měl zkusit i já. Jak se ukázalo, sám nebyl odborníkem na TMK, ale měl ve svém týmu zaměstnance, který ho ujistil, že on odborníkem je. Ve skutečnosti ten člověk používal techniku, kterou se naučil od hostujícího amerického zubaře na týdenním školicím semináři. Rekonstruoval můj skus v artikulátoru a tvrdil, že používá „nejnovější léčbu TMK“. Po nějaké době jsem se dozvěděl, že při problému s TMD nelze skus v artikulátoru správně rekonstruovat, protože ve skutečnosti to problém jen zhoršuje. S novým chráničem jsem ale chodil asi čtyři měsíce a každé dva týdny jsem si ho chodil nechat upravit. „Zamlžení“ mozku mě už začínalo vyčerpávat, několikrát týdně jsem chodil k chiropraktikovi a také jsem pravidelně chodil na masáže, abych zvládl bolest zad a krku. Byl jsem tak unavený, že v šest večer jsem se cítil úplně vyčerpaný, v práci jsem se snažil přežít a byl jsem v ní asi tak výkonný jako člověk se šesti třídami základní školy.

Po třech nebo čtyřech měsících takového života jsem znovu zašel k zubaři a zjistil, že to zase nefunguje. Klinika na to reagovala s pochopením a vrátila mi peníze, i když jsem o ně ani nežádal. A znovu jsem se začal snažit najít něco nového. Tentokrát jsem byl dost vykolejený, protože se mi zdálo, že ve Vietnamu řešení nenajdu, a můj stav se zhoršoval. Začal jsem uvažovat o návratu do USA, ale nakonec jsem se rozhodl zkusit někoho najít v asijském regionu. V Singapuru jsem našel zubaře, který pracoval podle metody GNM, a sám jsem ji začal studovat a komunikovat s tímto odborníkem a jeho zaměstnanci.

Než jsem se ale rozhodl pro pravidelné cesty za léčbou do Singapuru, rozhodl jsem se vyzkoušet odborníka, kterého jsem našel v Saigonu přes Facebook. Psal tam docela inteligentní příspěvky o TMD a to mi dalo záblesk naděje. Požádal jsem ho, aby mi udělal dlahu NTI-tss, protože jsem o ní na internetu četl slibné věci. Vyrobil ji a já ji několik týdnů nosil, i když jsem s ní vypadal dost hloupě (tato dlaha má specifický tvar a nosí se na předních zubech – pozn. překl.). V té době jsem ale už ztratil normální sebeúctu i veškerou důstojnost a chtěl jsem se jen dostat z noční můry, ve které jsem se ocitl.

Zhruba ve stejné době jsem začal komunikovat s posturologem v Orlandu na Floridě, který tvrdil, že vyléčil velké množství pacientů s poruchami TMK novou fyzioterapeutickou technikou, kterou sám vyvinul. Několikrát jsem s ním mluvil po telefonu a povzbudilo mě, že mou situaci podle všeho chápe, i jeho slib, že mi vrátí peníze, pokud mi metodika nepomůže. Rozhodl jsem se tedy riskovat… V říjnu 2014 jsem využil dvoutýdenní dovolenou k cestě s rodinou do New Yorku, abych rodičům ukázal vnuka, a sám jsem odletěl do Orlanda, abych u tohoto odborníka podstoupil dvoutýdenní léčbu. Ve skutečnosti se ukázalo, že to byla ztráta času a on sám byl obyčejný podvodník. Každopádně když jsem do konce prvního týdne pochopil, že jeho posraná technika nefunguje, rozhodl jsem se navštívit v Orlandu ortogonálního chiropraktika, protože jsem o této metodě četl povzbudivé věci.

Tento odborník pořídil snímky mého atlasu a ukázal mi, že můj první krční obratel je posunutý a nakloněný. Znovu se ve mně zrodila naděje. Možná to byla celou dobu hlavní příčina? Trocha práce na narovnání atlasu – a možná budu zase jako nový? Jak moc jsem si to přál… Během pobytu na Floridě jsem za týden absolvoval tři sezení a vrátil jsem se do Vietnamu s očekáváním zlepšení. To ale nikdy nepřišlo. Mozek jsem měl pořád „zamlžený“, a když počáteční pocit zlepšení díky placebo efektu vyprchal, cítil jsem se stejně na hovno jako předtím. A pak jsem rychle začal ztrácet naději. Neustále jsem myslel na to, jak se postarám o svého malého syna, pokud budu v tomto stavu žít po zbytek života. Bylo to do té doby nejděsivější období mého života a to všechno mě uvrhlo do tak hluboké deprese, že jsem poprvé uvažoval o návštěvě psychiatra (i když to všechno bylo v rozporu s mým přesvědčením a žádné takové omamné látky neberu). Přesto jsem se rozhodl vyzkoušet antidepresivum, které mi psychiatr předepsal, a začal jsem se cítit velmi divně. Navíc jsem si přečetl, že tento lék je návykový, a po několika dnech jsem ho vyhodil. Každopádně jsem věděl, že to není řešení problému.

Čelní rentgenový snímek s vodicími čarami a původní tabulkou měření

Začátek s metodou Starecta (od roku 2014)

V říjnu 2014 jsem tedy byl ve velmi žalostném stavu – fyzicky i psychicky. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem neměl ani sílu radovat se ze svého malého syna, i když právě kvůli němu jsem se každý den snažil hledat cestu ven. Každý den jsem trávil hodinu nebo dvě na internetu hledáním odpovědí, nebo aspoň abych zjistil, jestli takovými věcmi trpí i někdo jiný. A pak byly mé modlitby vyslyšeny. Narazil jsem na blog, který psal chlapík jménem Plato Powers. Jeho přístup k problému mi připadal docela zajímavý a rozhodl jsem se mu napsat na e-mail uvedený na blogu. Odepsal mi ještě v listopadu, odpověděl na mé otázky a na konec dopisu připsal: „Můžete se také podívat na materiály těchto kluků – www.starecta.com“ (popis metody najdete zde). Tento prostý návrh byl možná nejdůležitější v mém životě.

Okamžitě jsem se vrhl číst všechno na jejich webu. Přečetl jsem si bezplatnou knihu v PDF a moc se mi líbila, protože jsem sám prošel mnohým z toho, co zažil autor. Okamžitě jsem se spojil se zakladatelem metody Starecta Morenem Contem a mluvili jsme spolu přes Skype. Působil jako člověk, který se v tom dost vyzná, obdivoval jsem, čím prošel při hledání uzdravení, a uvědomil jsem si, že ani já nemám co ztratit. Dalším úkolem bylo najít ve Vietnamu potřebné materiály – jednoduchou dlahu na dolní zuby, vrtačku a akrylový zubní materiál (v současnosti tvůrci metody vyvinuli ultramoderní dlahu, která mění tvar po ponoření do horké vody, a proto nevyžaduje nanášení dalšího materiálu – pozn. překl.). Dva týdny jsem tyto materiály sháněl v obchodech se zubařskými potřebami, v kancelářích distributorů a u zubařů, které jsem dříve navštívil, až jsem našel, co jsem potřeboval. Měl jsem štěstí, že jsem získal poslední balení materiálu, protože kvůli jeho hořlavosti bylo obtížné ho do Vietnamu dovézt. Po dvou týdnech hledání jsem na sebe byl pyšnější než Sherlock Holmes.

Noc, kdy jsem si poprvé upravoval dlahu Starecta, byla velmi stresující. Celou dobu jsem si říkal: „Co když se mi ta pryskyřice přilepí na zuby? Co pak budu dělat? Co když tohle všechno nebude fungovat?“ Naštěstí jsem mohl zavolat Morenovi, a tak jsem se uklidnil… a vyrobil svou první dlahu. Množství hmoty, které jsem na dlahu nanesl v oblasti stoliček, bylo malé, ale mezi předními řezáky byla velká vzdálenost. Moje horní čelist se naklonila vzhůru, na rozdíl od Morenovy fotografie v knize, kde se čelist nakláněla dolů. Každopádně jsem se rozhodl podívat, co se stane, a asi po deseti dnech jsem se cítil mnohem lépe… mozková mlha se rozptýlila. Můj stav se začal zlepšovat a cítil jsem se lépe. Během dvou měsíců mozková mlha téměř zmizela. Pořád jsem však cítil mírné napětí na levé straně, hlavu jsem měl stále znatelně nakloněnou doprava a v těle jsem měl dál znatelnou asymetrii (jedno rameno výš než druhé, stlačený hrudník, žaludek posunutý doleva). Těchto asymetrií jsem si předtím nikdy nevšímal, ale byl jsem ohromen, jak výrazné byly. Musely se zhoršovat celé roky.

Každopádně jsem byl z počátečního pokroku nadšený. Cítil jsem podporu lidí, kteří procházeli tím samým co já (nebo ještě horším) a kteří už nehodlali dávat další šance lékařům, ke kterým jsem dřív chodil a kteří je nechápali, ale peníze si brali. V průběhu několika měsíců jsem dál pozoroval velká zlepšení v držení těla a symetrii obličeje. Dřív, když jsem seděl na židli, vždycky jsem se nakláněl doleva a opíral se dozadu. Sedět rovně déle než pár minut pro mě bylo nemožné. Teď jsem takto dokázal sedět v práci celé hodiny. S tím, jak mizela mozková mlha, se mi v práci stabilně zvyšovala i produktivita. Zlepšila se mi paměť a začal jsem myslet jasněji. V hlase se mi začala objevovat rezonance. Postupně se mi v práci vracela sebedůvěra. V lednu 2015 jsem se také rozhodl přijmout povýšení, které mi šéf už dlouho nabízel.

8 měsíců se Starectou

Po osmi měsících jsem mohl říct, že mám za sebou 60–70 % své cesty. Hlava se mi narovnala, „mozková mlha“ úplně zmizela, získal jsem víc energie než za všechny předchozí roky, začal jsem vypadat a cítit se mnohem zdravěji. Projevilo se to téměř ve všech oblastech mého života, zejména v rodině. Začal jsem se každý den probouzet v dobré náladě, čilý a připravený začít nový den. V práci jsem zase začal být výkonný a sebevědomý, jako kdysi před mnoha lety, a znovu jsem začal uvažovat o kariérním růstu, i když jsem si rok předtím myslel, že jsem dosáhl svého limitu.

Dvě fotografie obličeje s červenými čarami: červen 2014 a červen 2015

Dva rentgenové snímky s původními značkami: přibližně červen 2014 a 29. května 2015

Dvě fotografie zepředu s červenou a modrou čarou: listopad 2014 a červenec 2015

12 měsíců se Starectou (prosinec 2015)

Celé moje tělo i záda směřují k symetrii, jak vidíte na fotografii níže. Všimněte si také, že na první fotografii (prosinec 2014) jsem držel speciální dietu s vysokým obsahem bílkovin a nízkým obsahem sacharidů, šestkrát týdně jsem plaval asi dvacet bazénů a čas od času jsem zvedal činky. Na fotografii vpravo jsem se vzdal všech diet a začal jsem jíst, co chci a kdy chci, včetně zmrzliny před spaním. Navíc jsem plavání omezil na čtyři bazény a s činkami jsem přestal. Přesto se všechno, co sním, mění ve svaly a moje záda dostávají tvar písmene V, což se mi v životě nestalo.

Dvě fotografie zad: prosinec 2014 a listopad 2015

Kromě toho se moje čelist vyvinula, je hranatější a obličej je symetričtější (jak vidíte na fotografii níže). Dřív jsem měl na čele spoustu vrásek, ale teď jsou všechny pryč. Každý, kdo mě nějakou dobu neviděl, říká, že vypadám mnohem mladší. Navíc z nějakého důvodu cítím víc testosteronu.

Dvě fotografie obličeje vedle sebe

Dvě fotografie úsměvu s popisky „Před rokem“ a „Nyní“

Je to také výsledek usilovných cvičení jazyka (mewingu), která jsem dělal. Stal jsem se velkým fanouškem britských lékařů Mewových (otce a syna) a jejich ortotropní metody.

A nakonec se mé myšlení vyjasnilo a moje schopnost zvládat odpovědnost se dramaticky zvýšila. V práci jsem přešel z pozice manažera bez podřízených k „vedení“ deseti produktů, což je dost složitá práce (navrhujeme systém pro největší společnost v oboru elektroniky v Asii). Navzdory výraznému nárůstu odpovědnosti zažívám v práci mnohem méně stresu než před rokem. Stručně řečeno, změny jsou úžasné a jsem za ně velmi vděčný.

Poslední myšlenky

Usilovně se snažím být aktivním členem facebookových skupin o TMD a předávat ostatním to, co jsem sám dostal darem. Jednou se mě někdo zeptal: „Proč trávíte tolik času na fórech o TMK a snažíte se o Starectě vyprávět skeptikům a zubařům, kteří nepřijímají nic jiného než to obvyklé? Nevyčerpává vás to?“ Chvíli jsem přemýšlel a vzpomněl si, jak zlomený jsem byl před rokem. Vzpomněl jsem si…

… jak jsem myslel na svého syna pokaždé, když jsem to chtěl vzdát

… jak si teď můžu se svým chlapečkem hrát a dívat se do budoucnosti s optimismem

… a že jsou další, kteří jsou teď ve stejné situaci, v jaké jsem byl já.

Tomu člověku jsem neodpověděl, a kdybych odpověděl, znělo by to: „Ne. Nevyčerpává mě to a nejsem si jistý, že se to někdy stane.“

Ken se svým dítětem

P.S. Poznámka ode mě, autorky tohoto blogu. Za tři roky vedení tohoto blogu jsme odvedli velký kus práce při analýze pokroku mnoha lidí a došli jsme k závěru, že metodu Starecta je třeba doplnit mewingem, protože tato metoda umožňuje vyrovnat strukturu lebky a držení těla navíc ve třetí rovině, například v případě vertikální deformace lebky (výrazného obráceného skusu), jako má Ken. Jak obě metody kombinovat, si můžete přečíst zde.