Kdo z nás by neslyšel o hrdinovi řeckých mýtů Atlantovi, který byl za svou neposlušnost potrestán tím, že musel držet na ramenou nebeskou klenbu? Podle něj byl pojmenován první krční obratel, který v lidském těle plní stejně důležité funkce. V tomto článku si povíme o důsledcích posunutí atlasu, o tom, proč mění svou polohu, jaké mýty obklopují jeho manuální nastavení a kde najít bod působení, který ho pomáhá konečně dostat na místo.

Důsledky posunutí atlasu

Ilustrace k části „Důsledky posunutí atlasu“

Ne nadarmo považuje východní medicína první krční obratel za most mezi tělem a myslí – ze šesti smyslových orgánů se čtyři nacházejí v hlavě, a proto je atlas považován za důležitý článek při udržování fyzického zdraví a harmonickém duchovním rozvoji člověka. Pokud je první krční obratel posunutý, vede to k útlaku vertebrálních tepen, které vyživují mozek, což zhoršuje jasnost myšlení, vnímání, pozornost a paměť. Tento útlak vede k bolestem hlavy, migrénám, závratím a mozkové mlze. Na psychické úrovni se nedostatečné prokrvení mozku může projevovat pocitem derealizace a depersonalizace, nedostatkem štěstí, podrážděností, nervozitou a depresí. Takový člověk může trpět nespavostí, únavou a nedostatkem energie. Naladění na frekvenční charakteristiky okolního prostoru probíhá přes prodlouženou míchu, která při posunutém atlasu nedokáže rychle reagovat na změny situace. Bez fyziologicky správného prvního obratle nemůže člověk přijímat adekvátní rozhodnutí, a proto se atlas ne nadarmo považuje za obratel úspěchu a vůle.

Posunutý první obratel navíc utlačuje i míchu – v důsledku toho začnou signály z orgánů a různých tělesných systémů přicházet do mozku s rušením a zpožděním, což snižuje schopnost mozku tyto informace zpracovat i správnost a rychlost reakce na přicházející signály. Kromě toho se celý pohybový aparát člověka přizpůsobí posunutému atlasu, což vede k deformitám páteře a svalovým kompenzacím. Ty zase vedou k útlaku vnitřních orgánů, nervů a tepen, který je příčinou mnoha nemocí. Lékaři v takových případech léčí jen jejich příznaky, a ne prvotní příčinu, a často o ní ani nevědí! Přitom právě uvedení atlasu do fyziologického stavu vytváří podmínky pro přirozené samouzdravení a hojení těla a pro schopnost člověka doslova žít a radovat se ze života. Lidé přitom nemohou uvěřit, že příznaky a nemoci, kterými trpěli desítky let, navždy zmizely. Není na tom nic překvapivého – jen biomechanika, kterou někdo odborně uvedl do dobrého provozního stavu. Z jakého důvodu se ale atlas ze své normální polohy posouvá?

Systém porodní péče jako viník posunutí atlasu

Ilustrace k části „Systém porodní péče jako viník posunutí atlasu“

K posunutí atlasu samozřejmě může dojít v důsledku úrazu v kterékoli fázi života, ale jak ukazují statistiky a studie, k prvotnímu posunutí prvního krčního obratle dochází hlavně za „pomoci“ porodníků v porodnicích. Na internetu je na toto téma mnoho materiálů, zejména monografie vynikajícího ruského neuropatologa A. J. Ratnera. Je zajímavé, že ve starověkém Římě novorozeným dětem otroků záměrně zakrucovali krk speciální technikou, aby vyrostly sklíčené a neschopné protestu. Ze stejného důvodu nebyla ve starověkém Římě povstání a vzpouru vyvolal jen jediný Spartakus, který se narodil svobodný a krk mu nikdo nezkroutil. Přesně to se ale dnes děje na úrovni oficiální medicíny v porodnicích celých zemí!

Porodníci se učí při vybavování hlavičky dítěte používat takzvané „otočení na ručku“, kdy je slyšet křupnutí. Výsledky takové sabotáže se neprojeví hned, ale po několika měsících, a dokonce letech. Matka, která leží na zádech, přitom nevidí, co lidé v bílých pláštích s jejím dítětem dělají. Zajímavé je i to, že poloha vleže, ve které moderní žena rodí, je nepřirozená a vytváří na hlavičku plodu abnormální tlak. Ve všech dávných společnostech až do středověku, kdy začal „hon na čarodějnice“, včetně porodních bab, ženy rodily v podřepu a v závěrečné fázi porodu v poloze na kolenou a loktech, která je z fyziologického hlediska velmi přirozená. Zkušené porodní báby navíc podle hlubokých přirozených instinktů plnily i roli chiropraktiků, kteří dokázali včas rozpoznat posuny kostí u kojence a napravit je. Dnes ale v porodnicích chiropraktici nejsou…

Porod vleže byl zaveden v Evropě rané renesance jako „vědečtější“ než „divoký pohanský“ porod a ženy odtržené od svých přirozených instinktů byly postaveny pod „profesionální“ kontrolu státní medicíny. Zajímavé je, že v komentářích pod jedním z videí o porodu vleže napsala jedna naše žena toto: „Při kontrakcích jsem prosila, abych si mohla dřepnout, a padla jsem na kolena. Lékař řekl: ‚Podívejte, jak ona cítí přírodu.‘ Rodit takhle mi ale nedovolili. Pochopila jsem, že způsob, jakým se u nás rodí, je výsměchem ženě i dětem.“ Lékaři přitom o tomto problému buď nevědí, nebo se bojí mluvit otevřeně, a jen málokdo se odváží jít proti tomuto systému skutečné genocidy, jehož cílem je vychovávat nešťastné a nevědomé otroky.

V roce 2001 vydal ruský lékař P. G. Zamaratskiy knihu „Příčinou nemoci je porodní trauma“, kde uvádí smrtící statistiku: u 70–80 % dětí se po porodu pozoruje poškození krční míchy, u 35–40 % hrudní a bederní, což se nemůže neprojevit obrovskými problémy s fyzickým i psychickým zdravím těchto lidí v budoucnu. Naštěstí myšlenky neuropatologa Ratnera už přejímají svědomití lékaři a místy se začaly otevírat porodnice, kde se začal praktikovat vertikální a polovertikální porod, díky čemuž se prudce snížil výskyt porodních poranění matek i jejich miminek. Jsme generace se zlomenými krky, ale můžeme říct „Ne“ těm, kdo se o to pokoušejí s našimi dětmi.

Mýty o nastavení atlasu

Ilustrace k části „Mýty o nastavení atlasu“

Přesto i dospělí mohou první krční obratel uvést do fyziologické polohy. V tomto případě však není všechno tak jednoduché, a tady se podíváme na dva nejrozšířenější mýty o nastavení atlasu a také zjistíme, proč manuální nastavení nepomáhá každému, a mnohým dokonce škodí. K takovým mýtům patří tvrzení, že: 1) nastavení atlasu je bezpečné; 2) když atlas dosáhne své přirozené polohy, nemůže se už z anatomických a mechanických důvodů nikdy vrátit do patologické polohy. Abychom v těchto otázkách našli pravdu, obraťme se k jednoduché biomechanice lidského těla. Nastavením přitom myslíme jak práci chiropraktika, tak práci odborníků, kteří speciálním vibračním přístrojem působí na krátké svaly obklopující atlas, které ho drží v nesprávné poloze, a „za pár minut obratel uvedou do správné polohy“ a „zafixují“ ho tam.

Je tedy těžké si představit situaci, kdy by se nebe přizpůsobovalo Atlantovi, který ho drží, že? Stejně tak se první krční obratel vždy přizpůsobuje lebce, a zejména týlní kosti, se kterou je přímo spojen. To je axiom: pokud má člověk posunuté kosti lebeční spodiny (což je právě výsledek porodního traumatu a nefyziologického porodu), je posunutý i atlas. Posunutí prvního krčního obratle je vždy důsledkem, a ať ho odborník nastavuje sebepečlivěji, bez obnovení správné polohy kostí lebeční spodiny se stejně vrátí do původní polohy. Proto je výsledek manuální korekce prvního krčního obratle nestabilní, což vyvrací druhý mýtus o atlasu, že údajně „když se vrátí do přirozené polohy, už se nevrátí do patologické“.

Pokud jde o první mýtus – tedy bezpečnost nastavení –, je třeba mít na paměti, že stávající poloha atlasu je výsledkem jeho adaptivní reakce na posunutí kostí lebky. Pokud do této kompenzační reakce, kterou si tělo vytvářelo dlouho, hrubě zasáhnete, celý tento křehký kompenzační systém se zhroutí. Proto mnoho lidí po manuální korekci pociťuje zhoršení stavu a komplikace stávajících příznaků. A proto může být nastavení atlasu nejen neúčinné, ale i nebezpečné. Co ale v takových případech dělat a jak lze odstranit distorze lebky, a zejména posunutou polohu týlní kosti?

Pro mnohé je nová představa, že týlní kost přímo souvisí s polohou čelisti, která při svém posunutí způsobuje distorze celé lebeční struktury. Přesto je to fakt, který věda dávno prokázala a který podporuje přes sto klinických studií. Jde o to, že v důsledku nefyziologického porodu a „pomoci“ porodníků má více než 80 % novorozenců takzvanou laterální deformaci, při níž je přední část lebky posunutá na jednu stranu a zadní na opačnou. Tuto navenek nenápadnou deformaci, která způsobuje posunutí „Nebe pro Atlanta“ – týlní kosti –, fixuje nesprávná okluze zubů. A působení právě v tomto bodě umožňuje vyrovnat polohu týlní kosti, a v důsledku toho i prvního krčního obratle.

Toho lze dosáhnout biomechanickou léčbou, kterou představuje inovativní směr kraniodoncie, metoda OSB/BOS (rovnováha okluze a struktury) a italská metoda vyrovnání páteře Starecta v kombinaci s mewingem. Pro ilustraci níže uvádíme práce italského kraniodontisty profesora Stefanelliho, který dosáhl fyziologické polohy atlasu „jen“ změnou polohy čelistí a zubní okluze. V posledním desetiletí se všechny tyto biomechanické směry začaly ve světě rozvíjet, a díky tomu se zdravá opora lebeční klenby atlasem stává nikoli mýtem, ale skutečností.

Ilustrace k části „Mýty o nastavení atlasu“

http://www.osstefanelli.com
http://www.osstefanelli.com

Kimmerleho anomálie, syndrom vertebrální tepny a čelist – zde.