Jak projít krizí při léčbě aneb kde najít svého osobního Boha

Někteří čtenáři, s nimiž jsem si dopisovala, onemocněli s příchodem podzimu. Někteří už podstupovali biomechanickou léčbu, někteří se teprve chystali začít a jiní jednoduše zažili zhoršení. Zkrátka se mnozí ocitli v krizi, ačkoli se drželi pozoruhodně dobře. Tito lidé, kteří mě silně inspirují k pokračování v tomto blogu a kteří mají mimochodem skvělý smysl pro humor, mi vnukli nápad na článek o tom, jak žít a projít krizí. Má podpořit ty, kdo jí procházejí během biomechanické léčby, bez ohledu na podoby popsané v tomto archivu.

Čím rozbitější jste byli na začátku, tím více nakonec dostanete. Riskuji, že budu nepochopena, ale tomuto tématu se nemohu vyhnout, když člověk při skládání svých částí dohromady nečekaně dostane mnohem více než fyzické zdraví. Nehodlám nikoho poučovat z pozice svých zkušeností — u mnoha lidí, které znám, se vše odehrálo a odehrává mnohem hůře a mnohem déle — ani opakovat banální pokyn jít vpřed a nevzdávat se. Chci jen sdílet ani ne tak úvahy jako spíš pocity, které v krizi vznikly ve mně a v mém dobrém příteli, osteopatovi, jehož léčebný proces byl mnohem tvrdší. Zdejší obrazy vzešly z mých osobních pocitů z toho, co se dělo. Myslím v obrazech, takže výklad možná nebude příliš jasný; prostě se pokusím psát tak, jak cítím.

Můj výchozí bod

Pro ty, kdo neznají můj příběh: když mi bylo dvacet, ortodontista mi odstranil mírně stěsnaný dolní špičák, pak ten prostor stáhl rovnátky a také odstranil zdravý zub moudrosti jako zbytečný atavismus. Jak se později ukázalo, posunula se mi dolní čelist a rozvinula se u mě dysfunkce temporomandibulárního kloubu. V té době se ještě dalo víceméně žít, i když s omezeným prostorem pro životní radosti.

Všechno se prudce změnilo po hrubém zákroku manuálního terapeuta. Po devátém sezení této léčby mě náhlý posun v tělesné struktuře, zvláště kolem krku, uvrhl do šoku. Začaly těžké panické ataky a trvaly osm měsíců. Nikdy předtím jsem je neznala a nikdy na ně nezapomenu. Jednou, už na hranici sil, jsem dokonce viděla „světlo na konci tunelu“: mé tělo se rozpustilo směrem k něčemu většímu, než jsem já sama, a myslela jsem, že odcházím setkat se, chápete, s Kým. Byla jsem tak vyčerpaná, že už nezbyl žádný strach.

Ale po dvou hodinách zapomnění, něhy a rozpuštěného stavu v obklopujícím teple a přijetí jsem byla náhle a krutě vržena zpět do chaosu zničeného těla. Není v tom žádná poezie: nemohu to nazvat jinak. Zoufalství, které cítíte, nedokážu popsat. Těžko se popisuje něco dávno minulého, přesto si pamatuji, že jsem se cítila jako bezmocné zvíře vlečené na porážku. Během nočních panických atak jsem cítila divokou, nelidskou, zvířecí, primitivní hrůzu ze smrti, jako zvíře, jemuž se chystají podříznout hrdlo. Po více než dvou měsících v tomto stavu mi lékařský předpis umožnil koupit značnou zásobu silných léků proti bolesti. Nechtěla jsem je použít; zoufale jsem chtěla žít. Ale působily jako pojistka pro krajní okamžik, kdy by utrpení bylo nesnesitelné a já už neměla sílu ho snášet.

Protože se smrt zdála být vysvobozením, během panických atak jsem se modlila, aby mě odvedli. Každé časné ráno mě sem však kupodivu vracelo s větší silou a větší touhou žít. Tisíckrát jsem se ptala, jak se mi to mohlo stát: vešla jsem do ordinace lékaře, jemuž jsem důvěřovala, jako rozkvetlá mladá žena s životními plány a během několika dní jsem se vyplazila ven jako naprostá troska. Mnozí z vás, kteří se ocitli v podobné situaci náhlého traumatu, to budou znát: v jediném okamžiku se život navždy změní a není cesty zpět. Je těžké si to uvědomit a ještě těžší přijmout, když už napůl ztrácíte rozum. Pokud čtete dál, pravděpodobně se to stalo i vám, i když postupně a v průběhu let. Víte, jak nelidská a nesnesitelná může být bolest a šílenství.

V takovém stavu se zoufale chcete něčeho chytit, abyste si udrželi rozum, a tak se držíte minulosti. Pamatujete si, kým jste byli, proklínáte člověka, který vám ublížil, a odmítáte uznat, co se již stalo. Bylo pro mě těžké přijmout, že hledání viníků, vzpomínání a analyzování hlavou už je zbytečné. Stalo se to. Jste tam, kde jste. Pohybovat se můžete jen z tohoto bodu. Je to jako ocitnout se zraněný v zimní tajze v noci a plazit se v polovědomí krutým mrazem, aniž byste znali směr.

Hledání východiska

Pořád jsem hledala cesty, jak se vyškrábat ven a vrátit se do normálního stavu a k životu. Nenašla jsem je v nemocnicích, klinikách ani ordinacích drahých lékařů. Jako mnozí z vás jsem se setkala s mnoha nedůvěřivými pohledy a velkým nepochopením. Říkali mi, že vše je normální a že to, co se stalo po „masáži“, není nic, protože ji dostávají i miminka. S hrůzou jsem pochopila, že lékaři, i ti významní, problému skutečně nerozumí. Bylo mi řečeno, že je to všechno autosugesce a že mám žít, milovat a radovat se. Nevzdala jsem se však. Když tato noční můra přichází každou noc, nezbývá nic jiného než se hýbat a všude hledat, abyste přežili, a nakonec důvěřovat jen intuici a vnitřnímu pocitu, nikoli vědcům lpícím na plesnivých vědeckých dogmatech.

Nejděsivější je, že ani blízcí lidé váš stav nevidí ani mu nerozumějí. Říkali mi, že vypadám stejně, jen prý trochu smutně. Žila jsem však v nelidském napětí: nejen v negativním stlačení, ale ve stlačení mínus dvacet. Vzpomínám si na větu muže na jedné staré diskusní stránce: zatímco trpěl bolestí, jeho žena seděla vedle něj, ale ve své bolesti byl sám. Tahle neschopnost dostat podporu ani od blízkých zabíjí. Váš svět je obrácen naruby; vy sami jste obráceni naruby, celí proměněni ve vlastní bolest a napětí a odříznuti od vnějšího světa.

Jediné, co jsem mohla, bylo neustále se modlit a věřit, že se stane nějaký zázrak. Našla jsem nit — biomechanickou léčbu — které jsem se mohla držet, a později jsem o ní začala psát v tomto archivu. Neměla jsem co ztratit a do léčby jsem šla. Do té doby panické ataky postupně přešly a začala jsem na ně zapomínat, i když stav zůstával nestabilní. Ihned po zahájení léčby se vše vrátilo a stejný neovladatelný proud mě nesl opačným směrem, protože se všechny příznaky vracely v obráceném pořadí. Byla to pomalá operace bez anestézie, velmi pomalé mučení, sestup do osobního pekla. Tentokrát jsem však směr jasně viděla a důvěřovala, že je správný.

Jak jsem to pochopila, tato léčba je neobvyklá. Nevede vás z bodu A, bolesti a traumatu, do bodu B, ideálního stavu, přes most. Abyste se uzdravili, jdete do samého středu své bytosti a po cestě opravujete každé zkreslení a každou vadu. Než se toho středu dotknete, než s ním dokonce splynete, musíte projít šílenou Temnotou.

Krize při léčbě

Nechci vše popisovat příliš pochmurně, ale mnozí z nás doufají, že toto období přeskočí: „Uzdravím se, uvolním se, budu zdravý a šťastný.“ Všemi prostředky se snažíme umlčet bolest a nepohodlí, což je pochopitelné. Zapomínáme však, že období Temnoty v sobě skrývá obrovské možnosti a obrovskou sílu. Bolest a šílenství vás lámou a přivádějí na kolena, přesto v nich skutečně je velká síla, jakkoli to může znít krutě těm, kdo jsou nyní zkrouceni bolestí a cítí beznaděj a zoufalství.

Nebojím se přirovnat bolest k mocné milence, jíž se člověk musí poddat, jinak, jak se říká, zůstane bez daru. Nemůžete ji ovládnout; musíte se jí poddat. Je to prožitý pocit, ne abstraktní poezie. Dýchejte do bolesti a do šíleného stavu, i když na to už téměř nemáte sílu. Vědomě přijímejte vše, co cítíte, i když vás to láme. Je to jako koule uvnitř vás stlačená obrovským tlakem, kterou stálo mnoho sil udržet pohromadě a která teď proti vaší vůli praská. Vědomě necháváte projít vše, co tam bylo skryté, včetně strašných děsivých emocí a bolesti, které vás začínají naplňovat. Vítejte, co přichází, téměř s radostí: „Ó, moje milovaná nemoc se zase připlazila; nech mě tebou trpět.“ Snažte se zůstat při vědomí, i když se vše zdá neskutečné a vy jste vypnuti a vyvrženi z těla.

Můj přítel osteopat, který zažil krizi při podobné léčbě, řekl, že léky proti bolesti by se měly brát jen v nejkrajnějších případech, kdy už bolest nelze snášet; podle něj se tak obnovují poškozená nervová spojení v mozku. Po tom, co mu v dětství dali na dolní čelist destičku, aby ji posunuli dozadu, čímž byla ovlivněna celá struktura jeho těla, prošel peklem horším než já. Už jsem popsala, co se v biomechanické léčbě děje: neustálé vzestupy a propady, kdy se vracejí všechny dříve prožité příznaky. V určitém bodě cesty k rovnováze, když se tělo začíná narovnávat, se vrátíte k výchozímu bodu před traumatem, ale proces jde dál, hlouběji, a prožijete vše až po dětské nemoci a zranění. Můj přítel dokonce prožil stavy spojené s vlastním narozením. Dnes je uvnitř i navenek úplně jiným člověkem a to, co lidem předává při svých sezeních, nelze popsat slovy.

Pro lidi, kteří začínají biomechanickou léčbu, je nejděsivější období „návratů“ od čtyř měsíců do roku a půl. Později začínáte čas od času vyplouvat na povrch a stále častěji. Zpočátku je těžké čerpat sílu z neznáma a nejistoty. Když vás však něco nese a kutálíte se někam do neznáma, jakkoli je to děsivé, jste nuceni pustit vše, čeho jste se drželi, přijmout, co se děje, a pokusit se uvolnit. Váš obvyklý svět se hroutí až k základům. Proto se lidé v tomto období začínají modlit, hledat nějakou oporu.

Podle mých zkušeností je velmi dobré jednoduše obrátit se na svou rodovou linii a požádat o pomoc a podporu. Neobsahuje jen ty, kdo chybovali, ale i obrovský zdroj přežití: lidi silné stavby, struktury a naprostého zdraví. Veškerá síla, kterou v sobě rozvinuli, vám právem náleží; už je ve vašich genech a krvi. Vědci dokonce zaznamenali jedinečné případy, kdy člověk vědomě změnil svou krevní skupinu. V našem případě je samozřejmě vše jemnější. Krev mění strukturu organismu a dokonce DNA, programy nesoucí genetický kód. Skrze tělo dokončujeme prožívání toho, co naši předci neprožili, a můžeme je požádat o pomoc. Položte ruku na srdce a požádejte o pomoc a podporu v léčbě, o požehnání. Pro mnohé je to zvláštní, ale věřte mi, funguje to. Začnete poslouchat jen to, co přichází zevnitř, a nikoho jiného.

Je tu ještě jedna věc: ti, kdo vám v tomto období říkají, abyste nepili ani nekouřili, mohou jít do háje. Nebyli v této situaci a nechápou, co se děje. Nikoho nenabádám, aby se upil do otupění nebo se ukouřil k bezvědomí. Ale kouření v tomto období pomáhá uzemnit se, myslím to vážně: ulevuje při nelidském napětí během léčby. Corvalol a podobné věci nepomohou. Paradoxně začnete poslouchat své tělo spíše než zdravé rady, i když vaše tělo vyžaduje něco škodlivého. Následujete ho a dáváte mu, oč žádá. Nežijete podle režimu, ale podle jeho proudu. Pokud chcete zákusky nebo „nezdravou klobásu“, pak je potřebujete. Dovoleno je vše, co vám pomáhá překonat to a cítit alespoň nějaké potěšení. Jste teď šílení. Je to horší než být těhotná, protože v tom nejdoslovnějším smyslu rodíte sami sebe. Vše nahromaděné po generace vyplouvá na povrch a prochází vámi. Procházíte krizí. Musíte si pomoci jí projít. Když krize skončí, věci se usadí a tělo už nebude potřebovat škodlivé návyky.

Mnozí se bojí všeho temného a hlubokého. Ale pokud to čtete, už jste na dně, kde už na všech konvencích a sladké líbivosti nezáleží. V bolesti a šílenství se stáváme sami sebou a znovu se spojujeme se sebou, když mocný proud smývá každou povrchní slupku. Všechna omezení, která nás i naše těla svírala napětím, se rozletí na všechny strany jako kovové pláty při ohromném vnitřním výbuchu. To je síla a moc vnitřního zdroje, s nímž se nyní spojujete. Stačí ji cítit a přijmout. Tak se konečně stanete sami sebou.

Temnota směřující ke Světlu

Nedávno jsem viděla zajímavý indický film, Jsem Bůh / Vyvrženec, který v Indii vyvolal velký rozruch. Není to jeden z dojemných, naivních indických filmů. Je to nemilosrdný film, ale pro naše téma velmi zajímavý. Stručně: otec, vyděšený děsivými astrologickými předpověďmi, přivedl svého malého syna do chrámu a tam ho opustil. O mnoho let později našel své dítě, jak vykonává strašlivé obřady nad mrtvými: stal se aghórím, členem uzavřené šivovské sekty. Neuctívá Boha, protože sám je Bůh. Neplatí pro něj žádné zákony; může dát smrt jako trest nebo vysvobození. Jakási Temnota vedoucí ke Světlu.

O takových věcech se lze dlouho přít. V některých indických tradicích je člověk skutečně považován za schopného splynout s božstvem tím, že se odevzdá službě. O to zde však nejde. Aniž bychom s hinduisty souhlasili či nesouhlasili, pokud v každé filmové postavě uvidíme část lidské psychiky, spatříme v ní Boha: divokého, primitivního, nekřesťanského. Vnitřní policie si s ním neporadí. Vnitřní „mrzáci“ se ukážou být psychicky nejzdravějšími a nejradostnějšími částmi této psychiky a „obchodníci s otroky“ nakonec zmizí s pomocí tohoto mocného vnitřního Boha.

V podobné léčbě se ve vás probouzí takový divoký vnitřní Bůh, lhostejný ke všem konvencím a vnitřní policii, a posílá ego-obchodníka s otroky tam, kam patří. V článku o karmě a nemoci jsem psala o španělském duende, znamenajícím duši, oheň a cit. V ruštině se říká: „Nemá oheň“; ve Španělsku No tiene duende. Jeho sílu nelze pochopit, pokud člověk neprošel těžkými vnitřními zkouškami. García Lorca řekl: „Je to démonická síla, s níž musí člověk vstoupit do boje a zvítězit: smetá útulnou, naučenou geometrii; její příchod znamená zlomení všeho známého. Přesto je také úsvitem, nebývalou, nepředstavitelnou svěžestí — duende, jako rozkvetlá růže, jako zázrak.“

Představte si, že veškerá bolest a hrůza, jimiž při této léčbě procházíte, pomáhají probudit ve vás toto temné duende, oheň a duši. Tato léčba vás skládá kousek po kousku v jeden celek — chirurgicky, temně, magicky. Je to skutečně pomalá operace bez anestézie, mučení. Přesto nakonec, když v sobě odstraníte zkreslení a vady, začnete cítit sílu stoupající od chodidel, naplňující vaše třísla, otevírající vám shora dlaně a otevírající váš hrudník, takže dýcháte naplno. Vaše hlava začne jasně vidět a myslet. Cítíte teplo v srdci a probouzí se ve vás láska — nebojím se toho slova, v moderním světě ošoupaného.

Začnete se světem jednat zevnitř své celistvosti, nepotřebujete nikoho, kdo by zalepil vaše díry, a pochopíte, že štědrost se rodí z této celistvosti přetékající silou. Existuje rostlina, bílý lotos, jehož kořeny sahají velmi hluboko do bahnité temné břečky, zatímco nad ní je květ mimořádné krásy a vůně. Stanete se jím. Konflikt mezi zvířetem a člověkem mizí. Stáváte se smyslnou, sexuální bytostí schopnou upřímné lásky a dětské radosti. Také pochopíte, že Bůh není abstraktní idea někde venku, ale žije ve vás. Nemusíte tomu věřit; žijete to celou svou bytostí. Nejprve však projdete peklem.

Jeden čtenář napsal, že se kdysi vznášel někde v oblacích, ale trauma ho prudce vrátilo do těla a konečně ho přinutilo mu naslouchat. Proto vědomě vstupujeme do bolesti všech svých zranění. Skrze takovou léčbu v nejdoslovnějším smyslu pochopíte, co znamená kráčet od Temnoty ke Světlu. Kvůli traumatu a bolesti získávají i velmi mladí lidé moudrost a hloubku starých lidí. Můžete se ptát, proč potřebujete takovou hloubku či takové utrpení. Ale z nějakého důvodu už jste tam, kde jste. Můžete dál hledat viníky, nebo začít přijímat nepohodlí a bolest a otevírat se jim, stát se na čas šílenými a vyčerpanými napětím a nespavostí a prožít to, co je děsivé. Nechte zlomit vše známé a pusťte to, čeho jste se drželi.

Tato jáma není bezedná, věřte mi. Ať se děje cokoli, vědomě osvětlujte vše, co vyplouvá na povrch. Nakonec se přestanete bát dravce, ať je kdekoli: venku, jako to, co je vám vnucováno, nebo uvnitř, jako strach. Přestanete před dravcem utíkat nebo mu být poddajní a milí. Začnete ho sami stopovat, nasměrujete na něj reflektor a osvětlíte všechny jeho pohyby. Když jste v samém středu své bytosti, nikdo vás nemůže oklamat.

Zakladatel Starecty Moreno Conte popsal tento proces pomocí filmu Vykoupení z věznice Shawshank: jako hrdina filmu, který prchá z vězení do svobody, musel „plazit se odpornou kanalizací v úzkých trubkách dlouhých pět fotbalových hřišť“. Cítila jsem to jako nepřerušovaný, zcela neovladatelný prudký proud v hloubce naprosté temnoty, který vás unáší. Váš souřadnicový systém se hroutí; ztrácíte pocit, kde je nahoře a kde dole, a zdá se, že šílíte. Přežít pomáhá jen úplná důvěra, přijetí toho, co se děje, uvolnění a smíření s tím, že nikdy neuniknete.

Když se s tím smíříte, začnete nejprve občas vyplouvat pro nádech, pak uvidíte na obzoru sotva rozlišitelné body světla. Poté se vrátí schopnost pohybovat se a plavat i v děsivé bouři, která vás přikrývá divokými vlnami. Nakonec, když to už nečekáte, ucítíte, jak se vaše nohy dotknou něčeho pevného. Ani si nevšimnete, jak jednoho dne vyjdete na břeh.

Neočekávám, že mi všichni porozumějí. Něco zde popsaného může v některých lidech hluboce rezonovat, zatímco jiní nepochopí vůbec nic. V tom, co je popsáno, není žádný esoterismus, jen prožité pocity. Když podstupujete léčbu, sami porovnávejte své pocity.