Mnozí z nás mají diagnózu vegetativně-vaskulární dystonie (VVD – diagnóza běžná v bývalém SSSR, která znamená chronickou únavu a bolesti hlavy). Mnozí z nás přitom už vyzkoušeli všechny druhy léčby, které nabízejí lékaři různých specializací – od ranní rozcvičky a manuální terapie po vazodilatancia a psychoterapii –, ale zjistili jsme, že nic z toho nepřináší dlouhodobou úlevu. Asi bych tak žila dál, zvlášť když jsem měla VVD v dost mírné formě. Jednou jsem se však z vlastní vůle obrátila na lékaře, kteří se ve svém oboru příliš nevyznali…

V tomto článku se chci podělit o své zkušenosti s VVD, které jsem prožila na vlastním těle, a o nečekané objevy, které jsem chtě nechtě musela udělat, když jsem se ocitla v nekontrolovatelném proudu, který v mém těle spustil nekvalitní zubní zákrok.

Co je vegetativně-vaskulární dystonie

Ilustrace k části „Co je vegetativně-vaskulární dystonie“

Vegetativně-vaskulární dystonie (VVD) je onemocnění centrálního nervového systému, které se vyskytuje u čtyřiceti procent světové populace. To je obecně přijímaný postulát oficiální medicíny bývalého SSSR. Ta uvádí tyto příznaky vegetativně-vaskulární dystonie: zrychlený tep a bolest u srdce, ztížené dýchání, zvýšený nebo snížený tlak, slabost, pocení, rychlá únava, špatné prokrvení, studené končetiny nebo horečka, třes rukou, „knedlík v krku“, bolest břicha a poruchy střev, emoční výkyvy, celková úzkost atd. Oficiálními příčinami VVD jsou onemocnění centrálního nervového systému, infekční nemoci a nachlazení, dále krční osteochondróza a subluxace prvního krčního obratle, hormonální poruchy a některá chronická onemocnění vnitřních orgánů. Autonomní příznaky spojené s VVD jsou přitom v tradiční medicíně považovány za druhotné a vnímány jako něco, co vzniká na pozadí psychických a somatických onemocnění.

Stojí za zmínku, že v Mezinárodní klasifikaci nemocí diagnóza VVD neexistuje, stejně jako jí blízký pojem „neurocirkulační dystonie“. Vševědoucí Wikipedie přitom upřesňuje, že VVD je zastaralá a sporná diagnóza, která je „provázena nevhodnými a neúčinnými léčebnými opatřeními, jež zhoršují prognózu nemoci a kvalitu života pacientů“. Přesto se tato diagnóza, která zahrnuje velké množství různých příznaků, v zemích bývalého SSSR pacientům dodnes stanovuje a dnes se u nich používá velké množství neúčinných léčebných opatření.

V evropské a americké medicíně existuje diagnóza cervikální dystonie, kdy pacient trpí svalovými křečemi, kvůli kterým naklání hlavu. Nám je svým významem nejbližší pojem „tortikolis“. Pacientům, kteří trpí výše uvedenými příznaky, se však na Západě obvykle diagnostikuje hypochondrie – stejně vágní diagnóza jako „sovětská“ VVD, která rovněž předpokládá psychosomatickou povahu této nemoci. Dovolte mi nesouhlasit, protože celá moje zkušenost svědčila o opaku…

Můj příběh

Ilustrace k části „Můj příběh“

VVD – tuto diagnózu mi začali dávat v dospívání, kdy jsem se během pouhých několika měsíců hodně „vytáhla“ a zároveň zhubla. Začala mě bolet hlava a začala jsem se cítit unavená. Zároveň mi diagnostikovali „malou skoliózu“, která navenek nebyla prakticky vidět, a nestabilitu druhého a třetího krčního obratle, „kterou má každý a každý s ní žije“.

Doporučili mi sportovat, čemuž jsem se začala aktivně a ráda věnovat a vyzkoušela jsem doslova všechno – od ženské kulturistiky po meditativní strečink a tanec. Opravdu to pomáhalo a k normálnímu životu to úplně stačilo. Jedinou podmínkou normální existence pro mě bylo hodně spánku, jinak, když jsem musela brzy vstávat, byla jsem jako mátoha. Všechno moje studium ale probíhalo v druhé polovině dne, takže jsem žádný zvláštní problém nepozorovala, dál jsem se rozvíjela a snažila se plnit si své sny.

Mnozí z mých známých si nechali nasadit rovnátka a pak se sebevědomě usmívali a ukazovali rovné zuby. Rozhodla jsem se tuto módu následovat i já. V dolním zubním oblouku byly zuby u špičáku trochu stěsnané a já to všechno moc chtěla vyřešit, abych byla prostě úplně dokonalá a oslnivá, protože tehdy se mi zdálo, že vzhled je pro ženu to nejdůležitější. Tento „problém“ mi vyřešili vytržením špičáku a stažením vzniklé mezery rovnátky. Z rovnátek na horních zubech mě začala silně bolet hlava a kosti obličeje, ale protože „krása vyžaduje oběti“, stoicky jsem to snášela. Můj ortodontista se rozhodl vytrhnout mi i zub moudrosti. Protože „doktor to ví nejlíp“, nebránila jsem se. A právě tato událost rozdělila můj život na „před“ a „po“.

Ještě v křesle u chirurga, jakmile byl „tento atavismus“ odstraněn, jsem najednou pocítila závrať a nevolnost, žaludek jako by mi „poskočil“ a přední část obličeje na straně vytrženého zubu se stáhla. Tento „akutní“ stav trval asi dva měsíce a během nich jsem si začala všímat, že se mi mění povaha – z klidného a vyrovnaného člověka jsem se začala měnit v nervózní stažené stvoření, které chtělo jen jediné – klid. Můj ortodontista řekl, že mám „příliš mnoho stížností“, sundal mi rovnátka, nasadil mi na oba oblouky retenční dlahy a s hollywoodským úsměvem mě poslal do nového života. Jak se ale ukázalo, byl to teprve začátek.

Syndrom vertebrální tepny (syndrom horní hrudní apertury)

Ilustrace k části „Syndrom vertebrální tepny (syndrom horní hrudní apertury)“

Když se vrátíme k možným příčinám vegetativně-vaskulární dystonie, nelze nezmínit dnes na internetu živě diskutovaný syndrom vertebrální tepny a práci litevského chirurga Povilase Pauliukase, který je ne bezdůvodně přesvědčen, že k útlaku vertebrální tepny dochází pod kloněným svalem a že tento problém lze vyřešit jeho odstraněním. Útlak vertebrální tepny v místě jejího odstupu (v oblasti klíční kosti) se v západní literatuře nazývá syndrom horní hrudní apertury a je to nemoc mimořádně obtížně diagnostikovatelná, protože mnoho neurologů a lékařů jiných oborů tyto znalosti nemá. Povilas Pauliukas má na toto téma vynikající práci „Vertebrobazilární insuficience: příčiny, příznaky, diagnostika a chirurgická léčba“, která do velké míry objasňuje původ příznaků, jako jsou závratě, nejistota, nesoustředěnost, „mozková mlha“ a emoční problémy, které vznikají z nedostatečného prokrvení mozku.

Povilase jsem navštívila (povím o tom níže), ale tady bych ráda upozornila na podle mě důležitý nedostatek jeho výzkumu – věnuje pozornost jen útlaku vertebrální tepny v místě jejího odstupu a pod kloněným svalem, ale přehlíží možnost jejího sevření v prvním krčním obratli, ke kterému může často docházet při jeho posunutí a které zhoršuje Kimmerleho anomálie (kostěný prstenec kolem vertebrální tepny v oblasti zadního oblouku atlasu). Možná to vysvětluje, proč pět z deseti jeho bývalých pacientů, se kterými jsem si dopisovala, mu bylo připraveno doslova líbat ruce a nazývalo ho zachráncem, a dalších pět ho nazývalo „řezníkem“ a „šarlatánem“. Teď je pro nás důležité všimnout si, že syndrom vertebrální tepny, jak potvrzuje výzkum, je způsoben změnami krčních obratlů – jejich osteochondrózou – a s nimi spojenými změnami normální délky a tonu krčních svalů.

Nový „šťastný“ život

Ilustrace k části „Nový „šťastný“ život“

Po vytržení zubu jsem začala mít pocit, že moje hlava přestala „dýchat“. Teprve nedávno jsem se dozvěděla, že v takových případech dochází k zablokování lebečních švů, ale tehdy, v naprostém nepochopení toho, co se děje, jsem opravdu trpěla. Fyzické změny okamžitě vedly ke změnám na úrovni psychiky. Jestliže jsem dříve na agresivní lidi reagovala naprosto klidně a oni se, když vycítili moje uvolnění, uklidnili, teď jsem sama stále častěji začala pociťovat nepřiměřenou agresi. Roky tance a meditace mi umožnily dívat se na to všechno zvenčí a pomohly mi do tohoto stavu nepropadnout, ale začala jsem se stále víc vzdalovat od lidí a stále víc se uzavírat do sebe. Začala jsem zapomínat, jaké je to potěšení flirtovat a komunikovat. Komunikace s přáteli se čím dál víc přesouvala do telefonu, protože po hodině živé mimiky a smíchu jsem několik dní cítila křeče v zátylku a v solar plexu. Chápala jsem, že nejde o psychiku a že všechny tyto bolesti jsou přímým důsledkem nějakého fyzického problému, ale jaký problém to je a co mám teď dělat, jsem nevěděla.

Komunikace se stala bolestivou i proto, že jsem byla zvyklá dívat se svému protějšku do očí, a potom mě trápilo napětí kolem očí a extrémní křeče v čele a na temeni hlavy. Tyto křeče provázelo „rozmazávání“ okolního světa a téměř úplná „ztráta vnímání“ sebe samé. Kromě toho se začalo něco dít s mou bránicí – jako by se stahovala, ať jsem se ji snažila uvolnit strečinkem a dýcháním jakkoli. Při smíchu nebo silných emocích – nezáleží na tom, zda pozitivních, nebo negativních – se smršťovala a začalo něco podobného gastritidě, i když po dvou dnech odpočinku to přešlo stejně, jako to začalo. Zároveň jsem pociťovala emoční stres, izolaci a úzkost. Je to velmi bolestivý stav, a proto jsem se začala na intuitivní úrovni vyhýbat všem faktorům, které ho vyvolávají. A k nim patřila jak intenzivní fyzická aktivita, tak jakékoli silné emoce, které jsou ve zdravé lidské komunikaci nevyhnutelné. Cítila jsem, jak moje přirozená živost sklouzává do strnulého stavu mysli, který touží po stařeckém klidu. Musela jsem opustit své milované tance, se kterými jsem v životě spojovala mnoho nadějí, a kvůli křečím v zátylku se stala téměř nemožnou i tvůrčí práce u počítače (i když jsem přesto dokázala trochu pracovat, jak jen to šlo). Navzdory všem svým ambicím jsem nakonec byla fakticky závislá na rodičích a chtě nechtě jsem se cítila neschopná postarat se sama o sebe, jako nedospělý člověk.

Protože lékaři diagnostikovali jen pověstnou VVD kvůli „možné labilitě psychiky“ a všechna vyšetření byla v normě, postupně jsem se s tímto stavem smířila, snažila jsem se rozvíjet na maximum i v takto omezeném prostoru a už jsem počítala s tím, že budu do konce života sama. Osud je ale zajímavá věc, a i při celém mém životě „ve skořápce“ mě dokázal svést dohromady se zajímavými lidmi a dráždil mě mou dřívější chutí do života. Tak jsem potkala muže, který mě přijal i s mým nepochopitelným stavem a podnítil mě k dalšímu hledání cesty ven z mé situace (od té doby se hodně změnilo, protože tento článek jsem napsala před 3 lety). Začala jsem chodit k masérům a k nejlepším chiropraktikům (ale potom mě jen silně bolela hlava), zkoušela jsem homeopatii, akupunkturu, a dokonce jsem se obrátila na jasnovidce. Nejlepší psychoterapeut v mém městě mi po nějaké době řekl: „Jste velmi odvážná dívka a díky vám jsem se odhodlal udělat změny ve svém životě.“ V tu chvíli jsem pochopila, že s psychoterapií je třeba skončit, zvlášť když nejlepší psychoterapií byla pro mě ta tělesně orientovaná, a právě tu jsem, protože jsem se cítila fyzicky zablokovaná, dělat nemohla.

Nejkouzelnějším způsobem mi pomohla osteopatie, když se mi den po sezení najednou vrátil úžasný pocit mého dřívějšího zdraví a příliv energie. Bohužel to ale vydrželo jen do první fyzické zátěže. K osteopatovi jsem chodila dál, ale postupem času se ten zpočátku dosažený stav vracel čím dál méně. Na velmi krátkou dobu mi pomohly kapačky s vazodilatačním Nootropilem, ale po páté kapačce jsem už začala trpět bolestivým přeplněním hlavy a jen občas jsem si píchala 1 ml intramuskulárně, abych ulevila velmi silným křečím. Takhle jsem žila čtyři roky, až jsem jednoho rána objevila pod čelistním kloubem zvláštní bulku velikosti hrášku. Vyděšeně jsem běžela k čelistnímu chirurgovi, který řekl, že je to zanícená lymfatická uzlina, a diagnostikoval mi TMD – dysfunkci temporomandibulárního kloubu. Jak se ale ukázalo, byl to teprve začátek a všechno, co jsem prožila předtím, bylo jen „slabým odvarem“.

TMK a jeho souvislost s obratli a svaly krku

Ilustrace k části „TMK a jeho souvislost s obratli a svaly krku“

Možná se zeptáte, co má VVD společného s TMD, a řeknete, že jste neměli rovnátka ani vytržené zuby, ale „možná jen syndrom vertebrální tepny kvůli krční osteochondróze“ a že „mouchy zvlášť a karbanátky zvlášť“ (jak říkají Rusové). Pod vlivem stejného pohledu tradiční medicíny jsem i já dřív věřila v oddělené „ingredience“ lidského těla. V této souvislosti je zajímavé, že na konci své knihy Povilas Pauliukas píše, že je důležité rozlišovat mezi syndromem vertebrální tepny a TMD, které vyvolávají podobné příznaky. K čemu mě rozmotávání tohoto „klubka“ dovedlo – o tom vám chci vyprávět. K tomuto angiochirurgovi jsem šla, když už byl případ dost vážný (co k tomu vedlo – zmíním níže). Při mé návštěvě mi Povilas udělal ultrazvuk vertebrálních tepen a dospěl k závěru, že jsou utlačovány v místě svých odstupů (stejně jako u mnoha lidí, kteří psali recenze na fórech). Nabídl mi operaci odstranění kloněných svalů, ale intuice mi říkala, abych počkala.

Podařilo se mi dostat se i ke světově uznávanému angiochirurgovi Janu Blankensteijnovi. I on mi diagnostikoval útlak vertebrálních tepen u jejich odstupů, ale na úspěch operace tak optimisticky nepohlížel. Upřímně řekl, že v Evropě se takové operace prakticky přestaly dělat, protože šance na jejich úspěch je 50 na 50, a že u mnoha úspěšně operovaných pacientů se příznaky po nějaké době vracejí. Řekla jsem mu, že mám TMD, a on odpověděl, že i když není odborník na TMD, „krk a čelist jsou propojeny složitým systémem svalů“ a že by bylo lepší začít léčit právě tento problém. Tehdy pro mě bylo těžké pochopit souvislost mezi polohou čelisti a jejím vlivem na krk, a zvlášť na vertebrální tepnu, ale nějak jsem narazila na jedno z prvních vědeckých potvrzení této souvislosti – práci italského profesora Stefanelliho, který pracoval podle systému, jemuž jsem tehdy nerozuměla, a když pacientovi vyvážil čelist, tento člověk získal jako „bonus“ dekompresi své vertebrální tepny. Fotografie níže ukazuje útlak před léčbou a dekompresi po ní:

práce G. Stefanelliho http://www.osstefanelli.com
práce G. Stefanelliho http://www.osstefanelli.com

Měla jsem to štěstí poznat jednoho z těchto slavných lékařů, Geira Olsena, který se ukázal jako nanejvýš příjemný člověk, zcela prostý ega, jaké je u takových lékařů obvyklé. Vyprávěl mi o „italských klucích, kteří našli způsob, jak vyléčit TMD bez jakýchkoli lékařů“, a doporučil mi, abych si přečetla jejich knihu o vlivu polohy čelisti na krční obratle, krční svaly a celé tělo. Tato kniha zakladatele metody Starecta, obyčejného kluka z Itálie Morena Conteho, který dlouhá léta trpěl mnohem těžšími příznaky než já, se pro mě stala skutečným zjevením, které převrátilo všechny mé názory na moderní medicínu a lidské tělo. Jak ale tento kluk napsal: „Než se narovnáte, musíte být zlomeni.“ A než přišly všechny tyto objevy, stalo se to i mně.

„Léčba“ TMD chrániči

Ilustrace k části „„Léčba“ TMD chrániči“

Po stanovení diagnózy mě čelistní chirurg poslal k nejlepšímu ortodontistovi na klinice lékařské fakulty v mém městě. Ten mě zase poslal na řadu rentgenových snímků a diagnostikoval mi posunutí dolní čelisti ve třech projekcích (lékařskou řečí se to všechno píše těžko, proto píšu jednoduchými slovy). Lékař mi vyrobil chránič, šla jsem s ním spát a… druhý den ráno jsem se probudila s ostrou bolestí uprostřed krku, nepřetržitou křečí v zátylku, hlavě a obličeji a hlavně s depresí! Snažím se nepropadat sklíčenosti, a tohle bylo něco nového a zjevně to byl důsledek fyzického působení. Když jsem se pokusila vstát, třásla jsem se a točila se mi hlava. Chránič jsem okamžitě vytáhla, píchla si 1 ml Nootropilu a během dvou dnů křeče zmizely a s nimi zmizela i deprese.

Lékař, který mi chránič dal, řekl, že „změny v těle jsou zřejmě už hluboké“ a že ho musím nosit hodinu denně. Pravidelně jsem to dělala, ale k ničemu to nevedlo. Další odborník, ke kterému mě tento lékař poslal, řekl, že kvůli vytrženému špičáku zuby na jedné straně „leží“ a je třeba nasadit rovnátka, ale že je to nebezpečné, protože „rovnátka mohou na kloub působit agresivně“. Nakonec mi také vyrobil chránič, který měl stejný účinek jako ten první. Byl ještě čelistní lékař v zahraničí, ale ten řekl, že může udělat operaci, která „sotva pomůže“. Snažím se to všechno popsat bez emocí, ale ve skutečnosti to pro mě bylo děsivé a těžké – měla jsem konkrétní diagnózu a chápala jsem, že lékaři nevědí, jak TMD léčit, a i na fórech jsem četla příběhy lidí ve stejné situaci, kteří ztratili naději.

Nebezpečí manuálního působení

Ilustrace k části „Nebezpečí manuálního působení“

„Musíte jít k němu, protože jsou maséři, a tohle je Masér!“ – řekl další neurolog na klinice. Šla jsem. Z „masáže“ se vyklubaly dost tvrdé manipulace s tělem, kdy chiropraktik (ukázalo se, že „masér“ je chiropraktik) dělal z mého těla „vrtuli“: otáčel mi boky na jednu stranu a ramena mi s křupnutím tlačil dolů k lehátku na opačnou stranu, chytil mě za kotníky a s prosbou, abych kladla odpor, je kroutil opačným směrem, „srovnával“ mi krk. Pátý den takových manipulací mě začala bolet bedra a nemohla jsem se předklonit, ale masér mi řekl, ať dál chodím na ošetření. Intuice mi říkala, že něco není v pořádku, ale uklidňovala jsem se tím, že tu „masáž“ podstupuji na klinice, a navíc u „Maséra“.

Při osmém sezení mě začala silně bolet hlava a zvracela jsem, ale chiropraktik řekl, ať si „vezmu den volna“ a pak přijdu dokončit sérii ošetření. Při devátém sezení zopakoval stejné hrubé manipulace s mým tělem, zakroutil mi hlavou, zaklonil ji, tlačil prsty se silou nahoru od zátylku a… začala jsem se třást. Takhle jsem se pak třásla osm měsíců. V tu chvíli ale nastalo něco jako panika, tělem mi projel strach a ruce i nohy se mi začaly třást. V noci jsem se probudila s hrozným bušením srdce a zvláštním pocitem v kříži. Snažila jsem se dýchat a uvolnit se, ale nic nepomáhalo. Hrudník se mi začal svírat a cítila jsem nejen strach, ale zvířecí hrůzu z blížící se smrti. Začalo zvracení, které trvalo pět hodin. Záchranka naměřila tlak 180, druhé číslo si nepamatuji – ale nic takového jsem nikdy předtím neměla. Ukázalo se, že to byla „obyčejná panická ataka“. Od té doby přicházela každou noc po dobu osmi měsíců, dokud se moje tělo alespoň trochu nevyvážilo a nenašlo novou rovnováhu. Nespala jsem, skoro nejedla, lehký prášek na spaní mi umožnil zapomenout na všechno jen na pár hodin spánku, který nepřinášel odpočinek.

To ale nebylo všechno – během dvou týdnů po posledním sezení se něco stalo se stavbou mého těla – hlava a pánev se mi posunuly dopředu, hrudník se mi doslova propadl dovnitř, jedno rameno bylo výš než druhé. Krk se mi přitom protáhl a zúžil jako u žirafy. Hlava a obličej úplně přestaly „dýchat“. Co se dělo s mou psychikou – si dovedete představit, a nerada bych na to vzpomínala. Mohla jsem jen ležet a dívat se na povzbudivé pořady o cestování, o kterém jsem si tehdy myslela, že už nikdy nebude součástí mého života.

VVD jako biomechanické trauma

Ilustrace k části „VVD jako biomechanické trauma“

Co se s mým tělem stalo, jsem pochopila až po přečtení knihy Morena Conteho – i když už byla moje čelist posunutá, moje tělo zvyklé na sportovní zátěž kompenzovalo nerovnováhu svaly, ale masér všechny svalové kompenzace odstranil a, aniž by to tušil, přizpůsobil mou kostru a lebku nové, posunuté poloze mé čelisti. Co se stalo se svaly, tepnami a nervy, jsem už popsala. Stalo by se to tak jako tak – postupně během dvaceti nebo třiceti let nebo během těhotenství, takže v mém případě je možná dobře, že se to stalo takhle. Předpokládám, že zárodky traumatu (vadný skus a nerovnováha lebky) ve mně byly už dlouho, jen je úzce specializovaní lékaři neodhalili, a když ortodontista změnil polohu mé čelisti, byl posturální kolaps opravdu jen otázkou času. Na vlastní kůži jsem zažila, jak důležitá je rovnováha čelisti, jak ovlivňuje kosti lebky, obratle, svaly, tepny, žíly a vnitřní orgány a jaký zničující účinek může mít na tělo nepromyšlený zubní zákrok.

V tomto stavu jsem hledala, co by mi mohlo pomoci, a na internetu jsem uviděla úžasné práce dr. Savinova, zakladatele kraniodoncie v Rusku. Stručně řečeno, napravuje distorze lebky, čelistních kloubů a čelistí a dosahuje přitom téměř nemožné symetrie obličeje a těla. Při svém hledání jsem poznala nemálo lidí, jak špičkových lékařů, tak lidí, kteří trpěli četnými příznaky, jež tradiční medicína neumí léčit, a doslova se sami vyškrábali ze samého dna tím, že si vyvážili čelist a zvýšili výšku skusu. Tak jsem se dozvěděla o příběhu amerického kluka Kena, který trpěl bolestí ramen, bolestí zad a „mozkovou mlhou“ a vyčerpaný léty „léčby naslepo“ u lékařů mnoha specializací se z krize dostal díky metodě Starecta Morena Conteho. Jeho příběh si můžete přečíst zde. Dozvěděla jsem se také o Španělovi, u kterého se dystonie rozvinula téměř okamžitě poté, co mu zubař na jedné straně obrousil kontakty zubů. Poté, co se léčil metodou Starecta, začal vlastní výzkum vlivu lebečně-čelistního systému na vznik dystonie. Jeho fotografie před léčbou a po ní vidíte níže:

Ilustrace k části „VVD jako biomechanické trauma“

V současnosti také podstupuji biomechanickou léčbu a všechny materiály související s tímto procesem se objeví na stránkách tohoto blogu. Už teď ale mohu říct, že jsem se postupně začala znovu vracet do těla a cítit. Postupně jsem začala znovu pracovat a komunikovat. Nemohu říct, že už cestuji, ale alespoň už zvládnu dlouhé cesty. Nevím, jak se Moreno Conte odhodlal popsat svou zkušenost tak otevřeně a ještě zveřejnit své fotografie. Mně je dost trapné své zážitky popisovat, ale přesto si nemohu pomoci a dělám to. Jak jsem na vlastní kůži zjistila, zubní okluze ovlivňuje polohu horní a dolní čelisti a polohu lebky vůbec. Poloha lebky a čelisti ovlivňuje obratle a svaly krku a všechny níže ležící struktury těla. Změna délky a tonu svalů přitom může způsobit útlak životně důležitých tepen a ovlivnit normální prokrvení mozku, a v důsledku toho i emoční a psychický stav člověka.

Jak ukazuje zkušenost takových „dobrovolníků“, diagnóza VVD, která se dnes stanovuje mnoha pacientům, není ničím jiným než mýtem a stojí za ní skutečné biomechanické trauma. Takové poranění čelistně-lebečního systému může člověk utrpět v kterékoli fázi svého života nebo při porodu (nebo dokonce v důsledku nešťastné polohy plodu v děloze). Takové lidi se snaží léčit lokálně – jednotlivé obratle, tepny, psychiku odděleně od těla – a nevšímají si, že lidské tělo je jednotný samoregulační systém. Možná je čas vystoupat z lokální úrovně na vyšší a podívat se na problém v jeho celistvosti? Možná lidé, kteří trpí nemocí chameleonem „VVD“, ve skutečnosti trpí nerozpoznanou nerovnováhou čelisti a lebky? Procesy biomechaniky lebky a dolní čelisti a jejich vliv na páteř a tělo věda stále zkoumá, ale zkušenost lidí, kteří touto cestou prošli a zbavili se „VVD“ a četných souvisejících příznaků, už nelze ignorovat.

Pokračování mého příběhu.

Syndrom vertebrální tepny a držení těla – zde.

Dystonie: zkušenost s biomechanickou léčbou – zde.