Při hledání organických příčin svých příznaků podstupuje mnoho lidí trpících vegetativně-vaskulární dystonií (VVD) vyšetření doslova „od paty až k hlavě“, a přesto se všechno ukáže jako „v normě“ a pacient je poslán k psychoterapeutovi. Lékaři však řadu organických změn, které tyto příznaky vyvolávají, často nedokážou diagnostikovat; a i když je zjistí, říkají, že jde o „drobnosti, s nimiž žije každý“. Podívejme se tedy, co mohou úzce specializovaní lékaři přehlédnout nebo o čem nemusí vědět a jaké léčebné metody, ještě donedávna experimentální, nabízí moderní vědecký svět.

Organické změny, s nimiž se „dá žít“

V Mezinárodní klasifikaci nemocí žádná diagnóza VVD neexistuje. Přesto ji lékaři v celém bývalém SSSR ochotně stanovují pacientům s „podivnými“ příznaky, které se vymykají logice konvenční medicíny. Na Západě není situace o nic lepší: tito pacienti bývají zařazeni mezi hypochondry a dostanou doporučení navštívit psychologa (což mimochodem také nepřináší valné výsledky). Západní medicína však zná diagnózu cervikální dystonie, která má významově nejblíže k naší „krivošeji“ neboli křivému krku, což situaci alespoň trochu objasňuje.

Zajímavé je, že u nás se mezi příčiny VVD kromě její hlavní „verze“ – „onemocnění nervového systému vznikajícího na pozadí duševních a somatických chorob“ – uvádí také krční osteochondróza, nestabilita krčních obratlů a subluxace prvního krčního obratle, atlasu. Pro tyto „změny související s věkem“ však neexistuje žádná zvláštní léčba; zdravotníci je navíc řadí do kategorie „v mezích normy“, mezi věci, s nimiž „žije každý“. K tomu, jak zákeřné tyto změny mohou být, se vrátíme o něco později. Zatím se podívejme, co dalšího je „v mezích normy“, a přesto to může vyvolávat četné příznaky „VVD“, konvenční medicína to však ignoruje, protože nemá způsob, jak to léčit. Tohoto popisu se není třeba lekat, protože i v takových případech léčba existuje a v tomto článku se k ní vrátíme.

Co lékaři nediagnostikují

Nedostatečný prostor mezi lebkou a atlasem a Chiariho malformace
Nedostatečný prostor mezi lebkou a atlasem a Chiariho malformace

Lékaři nediagnostikují zmenšený prostor mezi prvním krčním obratlem a lebkou, ani když je patrný na rentgenových snímcích a snímcích z magnetické rezonance (a považte: mezi nimi procházejí vertebrální tepny zásobující mozek i nervové pleteně; jejich stlačení a podráždění způsobují závratě, panické ataky, bolesti hlavy, podrážděnost a další emoční stavy v důsledku zhoršeného prokrvení mozku). Lékaři také přehlížejí počáteční stadia Chiariho malformace, při níž mozkové struktury uložené v zadní jámě lební pronikají týlním otvorem do páteřního kanálu. V takovém případě má člověk vážnější příznaky, a to až mozečkovou ataxii, poruchy sluchu a mdloby.

Při diagnostice se také nevěnuje pozornost poloze týlní kosti, která může stlačovat hypofýzu, koordinátora endokrinního systému těla, který odpovídá mimo jiné za tvorbu pohlavních hormonů. Není těžké si představit, jaké hormonální, a v důsledku toho i emoční problémy to může způsobit. V mnoha případech zůstává nediagnostikována i „banální“ dysfunkce temporomandibulárního kloubu, přestože, jak prokázalo více než sto klinických studií, vždy doprovází krční a páteřní skoliózu, protože v takovém případě se jeden nitrokloubní disk temporomandibulárního kloubu vždy posune dopředu a druhý dozadu. Navíc je v takovém případě nevyhnutelně dislokován i první krční obratel, atlas, což vytváří kompresi míchy a vertebrálních tepen.

Často zůstává nediagnostikován i samotný syndrom vertebrální tepny, o němž se dnes na internetu tolik mluví. K útlaku této životně důležité tepny může docházet mezi lebkou a prvním krčním obratlem, atlasem, pod kloněnými svaly krku nebo v místě jejího odstupu. Sevření vertebrální tepny v místě jejího odstupu (v oblasti klíční kosti) a podklíčkové tepny se v západní literatuře nazývá syndrom horní hrudní apertury a je mimořádně obtížné ho diagnostikovat, protože mnoho neurologů a lékařů jiných oborů tyto znalosti nemá. Litevský cévní chirurg Povilas Pauliukas má na toto téma vynikající práce: „Vertebrobazilární insuficience: příčiny, příznaky, diagnostika a chirurgická léčba“ a „Syndrom horní hrudní apertury a syndrom krční apertury“. Značně objasňují původ závratí, vratkosti, nesoustředěnosti, „mozkové mlhy“ a emočních problémů, které vznikají, když má mozek nedostatečné prokrvení. Zní to přesvědčivě, řeknete možná, ale proč se nic z toho nediagnostikuje, a hlavně, jak se to všechno dá léčit?

VVD jako biomechanické poranění

Ilustrace k části „VVD jako biomechanické poranění“

Ve starověkém Římě, když se otrokům narodilo dítě, zvlášť vycvičený člověk mu zkroutil první krční obratel. Takový člověk pak vyrůstal zakřiknutý a neschopný vzdoru. Moderní lékaři stejně jako pacienti dobře vědí, jak důležitá je pro oporu lebky správná stavba krku, protože právě krční oblast, v čínské medicíně nazývaná „most života“, spojuje tělo s mozkem a zajišťuje normální fungování celého organismu. Jakékoli změny v této oblasti, ať už jde o krční skoliózu, lordózu, osteochondrózu, vymizení přirozeného krčního zakřivení („rovný krk“), dislokaci atlasu nebo nestabilitu obratlů, nevyhnutelně vedou ke stlačení životně důležitých tepen zásobujících mozek a nervových pletení, které odpovídají za správné fungování centrálního a autonomního nervového systému. To zase vede k četným tělesným příznakům a změnám psychiky. Pacientům s těmito příznaky a depresivním stavem se však často doporučuje navštívit psychoterapeuta. Vzniká paradoxní situace: když si někdo přiskřípne prst ve dveřích, nikoho nenapadne posílat ho k psychologovi, ale když jsou přiskřípnuty životně důležité struktury krku a hlavy, děje se to neustále.

K tomu však nedochází proto, že by lékaři byli úskoční nebo neinformovaní. Prostě to už nespadá do jejich kompetence. To už je oblast biomechaniky. ZATÍMCO MEDICÍNA POHLÍŽÍ NA TĚLO Z HLEDISKA BIOCHEMIE, BIOMECHANIKA SE NA NĚJ DÍVÁ OČIMA INŽENÝRA. Vědecká i klinická neurologie definuje dystonii jako neurologickou poruchu s důsledky na tělesné úrovni. Biomechanika však vnímá dystonii jako tělesné poranění s neurologickými a psychologickými důsledky. Z tohoto pohledu je VVD poruchou schopnosti krku nést lebku.

O úroveň výš

Ilustrace k části „O úroveň výš“

Klinické studie, kterých už bylo ve světě provedeno více než sto (1), prokázaly, že příčina dystonie přímo souvisí s biomechanickou deformací krční páteře a lebečních kostí pod tíhou lebky, která sedá, klesá a stáčí se, protože nenachází odpovídající oporu na úrovni čelistí v zubních obloucích. Podle těchto studií jsou kosterní, neurologické, chemické a psychické příznaky VVD popsané v lékařské vědecké literatuře výsledkem snahy těla přizpůsobit se tomuto mechanickému zhroucení a mechanickému zkroucení míchy a jejích obalů. Co ale mají zubní oblouky společného s krkem?

Jde o to, že dolní čelist je se zadní částí lebky, krčními obratli a klíčními kostmi spojena složitým systémem svalů a jazylkou (Hyoideum), která doslova „visí“ „sama o sobě“, protože je jedinou kostí v těle, která není spojena s ostatními kostmi kostry (právě proto ji na trojrozměrných modelech není vidět). Jazylka je s čelistí spojena svaly a posunutí čelisti nevyhnutelně vede k posunutí jazylky. Ta pak působí na svalové řetězce pod sebou, které jsou spojeny s klíčními kostmi a krční páteří, a vyvolává v nich napětí různé intenzity.

Ilustrace k části „O úroveň výš“

Prostřednictvím tohoto mechanismu jazylka řídí statickou polohu těla jako loutkář, který ovládá loutky pomocí provázků. Křeč těchto krčních svalů, zejména kloněných svalů, vede ke stlačení nervů a tepen, které pod nimi procházejí. Nevyhnutelná změna délky svalů na obou stranách pak vede ke krční skolióze. Prodloužení svalů na přední straně krku navíc vede ke zkrácení jejich antagonistů vzadu, konkrétně svalů, které spojují lebku s prvním krčním obratlem, atlasem, což způsobuje jeho posun.

Jak tedy vidíme, zubní okluze určuje polohu čelisti; čelist určuje polohu jazylky, která zase prostřednictvím krčních svalů řídí polohu těla, a tyto svaly přímo působí i na první krční obratel, atlas. Proto i nejmenší změny okluze, ať už jde o nesprávné postavení zubů od narození, jejich vytržení, příliš vysoké nebo příliš nízké výplně, nekvalitní ortodontickou práci nebo protetiku, vedou k posunu atlasu, který právě z tohoto důvodu nelze napravit manuálním zásahem. Na koho se tedy obrátit – na ortodontisty? Jednoznačná odpověď zní: ne. Rovnátka, kterými jsou dnes po celém světě „léčeny“ miliony lidí, se stala skutečnou epidemií naší doby. Internet je plný volání o pomoc typu „po rovnátkách se mi objevily závratě, nervozita a vratkost, co mám dělat?“. Jde o to, že nekvalitní ortodontická práce často způsobuje posun čelistí, temporomandibulárních kloubů a obličejových kostí a zablokování lebečních švů, přičemž před takovou prací je nutné nejprve stabilizovat čelistní klouby a čelist spolu se strukturami lebky a krku. A takové metody existují.

Biomechanické metody léčby

Animace ze starecta.com
Animace ze starecta.com

Řeč je o dvou různých biomechanických metodách: o inovativním oboru ortodoncie ALF a o italské metodě Starecta. První z nich vyvinul v 80. letech americký výzkumník Darick Nordstrom, který s využitím koncepcí a konstrukcí ortodontických aparátů Crozat a Kernot vytvořil nitroústní aparát ALF pro vyvažování kostí lebky a čelisti. Dr. George Crozat, po němž je pojmenován první z aparátů, tvrdil, že jím lze léčit všechny druhy vad skusu a „uvolňovat napětí přes zuby do podpůrných struktur“. Tento proces nazýval „logickým a přirozeným působením“ na rozdíl od „principů a metod používaných v systémech, kde jsou zuby zablokovány a příroda je znásilňována“. U nás tento obor pod názvem ortokraniodoncie zastupuje jeho zakladatel Dr. Savinov.

Druhou metodu vytvořil Moreno Conte, obyčejný italský kluk, který prošel neuvěřitelným utrpením, a to na základě práce italské výzkumnice Adriany Valsecchi o vlivu skusu na držení těla. Moreno tuto metodu vytvořil ze zoufalství, protože ho zhroucení jeho kosterní struktury provázené jejím zkroucením přivedlo téměř k smrti a potřeboval najít způsob, jak přežít. Intuitivními pokusy Moreno zjistil, že doplněním chybějící výšky skusu lze změnit sklon lebky vůči páteři, a tím páteř natáhnout a odstranit její deformace. Výsledkem těchto pokusů bylo vytvoření metody Starecta a vývoj dynamického nitroústního zařízení Rectifier, pomocí něhož se vyvažuje čelist a korigují struktury páteře. Vědecká medicína nemohla přehlédnout výsledky, kterých bylo použitím metody dosaženo u tisíců lidí trpících dystonií a deformacemi páteře a lebky, a tato metoda je dnes uznávána jako vědecká.

Výsledky biomechanické léčby

Ilustrace k části „Výsledky biomechanické léčby“

Je těžké uvěřit, že následující fotografie, které ukazují výsledky biomechanické léčby, jsou skutečné. Přesto tito lidé před léčbou v různé míře trpěli příznaky VVD, jako jsou panické ataky, bolesti hlavy, nesoustředěnost a „mozková mlha“, bolesti krku, ramen a páteře a různé neurologické a psychické příznaky, které nereagovaly na konvenční léčbu ani na psychoterapii. Nejznámějším takovým případem byl případ Simoneho Sinciniho, bývalého profesionálního fotbalisty italského klubu Civitanova; jeho příběh se dokonce objevil v italských novinách.

Kvůli četným příznakům musel Simone opustit profesionální fotbalovou kariéru. Četné pokusy o léčbu nepřinesly žádné výsledky. Nakonec tým Starecty zjistil, že má nediagnostikovanou kraniomandibulární nerovnováhu, stejně jako 98 % lidí.

Ilustrace k části „Výsledky biomechanické léčby“

V důsledku propadlé lebky měl Simone zvětšená normální fyziologická zakřivení páteře, která se projevovala jako kyfóza a lordóza. „Padání“ lebky dozadu stlačovalo míchu a způsobovalo vážné příznaky. Jeho týlní kost navíc stlačovala hypofýzu, což vyvolávalo hormonální poruchy a snižovalo tvorbu hormonu gonadotropinu, který odpovídá za regulaci pohlavních žláz. Díky léčbě biomechanickou metodou Starecta se jeho hladiny hormonů vrátily k normálu (můžete je vidět spolu s podrobným příběhem Simoneho zde); fotografie a rentgenové snímky tohoto muže před léčbou a po ní mluví víc než výmluvně.

Ilustrace k části „Výsledky biomechanické léčby“Ilustrace k části „Výsledky biomechanické léčby“

Výsledky ortokraniodoncie nejsou o nic méně ohromující. Níže je práce našeho Dr. A. Savinova, který změnou polohy čelisti a zubní okluze u pacientky dosáhl úplné změny lebečních struktur a polohy krku.

Před a po: práce A. Savinova
Před a po: práce A. Savinova

Na další fotografii je práce italského profesora Stefanelliho. Tyto rentgenové snímky jasně ukazují, jak změna polohy čelisti ovlivnila krční struktury, které po léčbě získaly zdravá fyziologická zakřivení. Tento profesor jako první klinicky zdokumentoval dekompresi vertebrální tepny po léčbě u pacienta trpícího cervikální dystonií a zhoršeným prokrvením mozku.

Práce prof. Stefanelliho
Práce prof. Stefanelliho
Práce Dr. Lidie Yavich
Práce Dr. Lidie Yavich

Výše jsou rentgenové snímky pořízené před léčbou a po ní u pacienta brazilské lékařky Lidie Yavich. Snímky ukazují zvětšení prostoru mezi lebkou a atlasem, kterého bylo dosaženo „pouhou“ změnou polohy čelisti. A nakonec ještě jedna ukázka možností metody Starecta u člověka, který trpěl „mozkovou mlhou“ a navštívil asi stovku lékařů různých specializací, než biomechanická léčba odstranila všechny jeho příznaky. Změny ve stavbě jeho lebky a krku jsou tak nápadné, že možná nebudete věřit vlastním očím.

Ilustrace k části „Výsledky biomechanické léčby“

Na závěr bych ráda řekla, že VVD jako nemoc leží na pomezí traumatologie, stomatologie, osteopatie, ortopedie a neurologie. Jde o tělesné poškození horní části krku a dolní části lebky. Biomechanický přístup k léčbě VVD existuje už desítky let a má prokázané klinické výsledky. Tento obor se však nerozvíjí, protože lékařská věda organizuje pouze studie dysfunkcí jednotlivých tělesných systémů izolovaně a tento přístup dál učí budoucí lékaře na lékařských fakultách. Navíc 99 % zubních lékařů nezískává žádné znalosti o biomechanice lebky ani o tom, že by právě oni mohli být těmi lékaři, kteří dokážou pomoci odstranit četné příznaky dystonie u člověka a deformace lebky a páteře, které ho postihují. Doufejme, že v blízké budoucnosti budou tyto „metody budoucnosti“, které se už staly součástí přítomnosti, zavedeny do lékařské praxe všude.

Syndrom vertebrální tepny a držení těla – zde.

Dystonie: zkušenost s biomechanickou léčbou – zde.
________________

(1) Seznam těchto prací najdete na biomechanical-dystonia.net v sekci „Resources“.