Oficiální medicína nemá vysvětlení příčin dnes rozšířeného neduhu, kterému se říká hypochondrie. Tito pacienti, kteří obtěžují praktické lékaře svými četnými stížnostmi, skončí v ordinaci psychoterapeuta nebo psychiatra a nadopovaní psychofarmaky se smíří s tím, že jsou „vysoce sugestibilní psychotické osobnosti“, „neochotné převzít odpovědnost za svůj život“. Nebo jim v tom možná brání právě všeobecně přijímaný vědecký pohled? Při hledání skutečných příčin hypochondrie se obrátíme ke starověké moudrosti i k nejmodernějším objevům a zároveň zjistíme, zda se hypochondr přece jen dá vyléčit.

Co se v moderní medicíně považuje za hypochondrii

Surrealistický obraz ženy a strunného nástroje na dlouhých mechanických podpěrách

Hypochondrie je porucha, při níž si člověk dělá přehnané starosti o svůj zdravotní stav a bez objektivních důvodů se mu zdá, že má vážnou nemoc. Alespoň tak hypochondrii popisují moderní učebnice psychologie a psychiatrie. Hypochondr je člověk, který se neustále cítí nemocný a nachází stále další příznaky nemocí na různých místech těla – v srdci, trávicím traktu, močopohlavní soustavě, imunitním systému, v hlavě, kloubech; myslí si, že má nějakou exotickou infekci nebo autoimunitní onemocnění…

K tomuto popisu snad stačí dodat, že moderní medicína tvrdí, že hypochondrii nelze vyléčit, „protože to není nemoc těla“, a hypochondry, kteří „pořád běhají po doktorech“, posílá k psychoterapeutům a psychiatrům. V praxi se však ukazuje, že ani psychiatři a psychologové těmto „domněle nemocným“ pomoci nedokážou. Vzniká bludný kruh, v němž se trpící člověk začne vážně považovat za blázna. Nebo možná vůbec nejde o psychiku?

Co je hypochondrie doopravdy

Historický reliéf se sedící a stojící postavou u stromu

Je zajímavé, že samotný termín hypochondrie pochází z řeckého slova ὑποχόνδρια, v němž předpona ὑπο znamená „pod“ a χόνδριος – „oblast těla pod chrupavčitými žebry“. Ukazuje se, že už ve starověku Řekové tuto nemoc znali, a z nějakého důvodu se mělo za to, že sídlí v oblasti bránice (řečeno dnešními slovy). Opravdu staří Řekové problému vůbec nerozuměli a nazvali tuto nemoc „sídlící pod chrupavčitými žebry“ jen tak? Podívejme se, co se v této oblasti nachází:

Schéma hrudního koše a orgánů s popisky a odkazovými čarami

Vidíme, že pod dolním okrajem žeber jsou játra, žaludek, slezina a pod játry vidíme zeleně slabě vyznačený žlučník. To vše nám však samo o sobě nic neříká. Zkusme se na tento obrázek podívat trochu šířeji. Pak uvidíme, že vnitřní orgány „nevisí ve vzduchu“, ale jsou podpírány bránicí a systémem vnitřních svalů, bohatě zásobených nervy, které se napojují na vnitřní orgány. Zároveň je jasné, že každý nerv je součástí jednotné nervové soustavy těla. Představme si teď na chvíli, že se žebra z nějakého důvodu stlačí. Co se v takovém případě stane? Všechny výše uvedené vnitřní orgány a vnitřní svaly, včetně nervových zakončení, budou stlačené.

Představte si teď, že si přiskřípnete prst, třeba ten nejmenší, malíček. Vaše nervová soustava přirozeně vyšle signál bolesti a celé vaše tělo bude trpět, dokud prst neuvolníte. Představte si ale teď, že nemáte přiskřípnutý malíček, ale stlačené životně důležité vnitřní orgány… A netrvá to minuty jako v případě přiskřípnutého prstu, ale roky (!) A pro úplnost si navíc představte, že žebra nejsou jen stlačená, ale, jak už to bývá, stočená na jednu stranu a také nakloněná. Je děsivé představit si, co se v takovém případě děje s vnitřními orgány, protkanými nervovými zakončeními. Přitom když si přiskřípnete prst a dáte najevo starost, nikoho ani nenapadne posílat vás kvůli tomu k psychoterapeutovi, ale při stlačení vnitřních orgánů (někdy velmi vážném) vás tam pošlou. Neděje se to proto, že by lékaři byli „negramotní“ – prostě to už bohužel nespadá do jejich kompetence. Toto poranění patří do oblasti biomechaniky těla.

Proč dochází ke stlačení žeber?

Čtyři kostry zepředu s barevnými osami a červenými šipkami
starecta.com

Podívejme se na žebra jako na součást jednotné kosterní soustavy člověka. Obrázek ukazuje čtyři stadia vývoje skoliózy ve frontální rovině. Níže vidíme první a poslední stadium vývoje lordózy a kyfózy v boční rovině. Představte si obě roviny na těchto obrázcích přes sebe a představte si, co se děje se žebry a s vnitřními orgány a nervy pod nimi.

Dvě kostry z boku s odlišnou polohou hlavy a páteře
starecta.com

Více o fázích vývoje všech těchto deformací páteře a o skutečné zkušenosti konkrétního člověka s takovým stlačením si můžete přečíst zde. Teď nás ale zajímá mechanismus, který tyto změny spouští, v jaké části těla vzniká, a hlavně jakými způsoby lze situaci napravit. Je to důležité, protože „domněle nemocní“, unavení ze skutečného utrpení, nejspíš vyzkoušeli desítky způsobů léčby od plavání a masáží po chiropraktiky, fyzioterapii a akupunkturu, nemluvě o psychoterapeutech, ale nic z toho jim nepomohlo.

Představme si proto, že stojíme na úpatí hory a snažíme se ji z tohoto pohledu prozkoumat – zvlášť si prohlížíme kameny, stromy, stezky (jak to dřív dělali mnozí lékaři různých odborností, na které se hypochondr už obrátil). A teď si představme, že jsme vystoupali do určité výšky nad horu, a podívejme se na ni z této perspektivy jako na celek – vždyť přesně takové je naše tělo.

Kde je „kořen hypochondrie“

Dvě lebky zepředu s odlišným sklonem a barevnými vodicími čarami

Odkaz výše vede k příběhu italského kluka v posturálním kolapsu ve třetím stadiu. Trpěl řadou příznaků, včetně vážných zažívacích potíží a diagnostikované hypochondrie. Metodou pokusu a omylu zjistil, že „spouštěč“, který spouští deformace kostry, je… ve stomatognátním systému těla – zjednodušeně řečeno v ústech, a závisí na poloze čelisti. Více o této souvislosti si můžete přečíst zde, ale v tomto článku jen poznamenáme, že tento Ital prošel neuvěřitelným utrpením, našel metodu, jak se vyléčit, a „náhodou“ učinil vědecký objev. O jeho metodu Starecta se začali zajímat přední světoví odborníci a v březnu 2018 už tuto metodu uznala lékařská věda.

Tento objev je skutečným průlomem a nadějí pro obrovské množství „domněle nemocných“ po celém světě a skvěle doplňuje práci amerického výzkumníka Daricka Nordstroma, který na začátku osmdesátých let vyvinul nitroústní aparát ALF k odstranění deformací čelistního systému a lebky. Starectu také velmi dobře doplňuje mewing. V rámci tohoto článku poznamenejme, že léčba aparátem ALF je možná jen u lékaře, kdežto metoda Starecta + mewing počítá se samoléčbou. Vraťme se ale k tomu, co dalšího může vyvolat příznaky „hypochondrie“.

Po dráze bloudivého nervu

Anatomické schéma nervů hlavy a krku a jejich průběhu k žaludku

Při posunu čelisti nevyhnutelně dochází ke změně délky svalů zadní a přední strany krku a také krčních obratlů. Bloudivý nerv prochází hrdelním otvorem lebky a sestupuje k orgánům uloženým na samém dně břišní dutiny, přičemž cestou ovlivňuje hlavní velké orgány (jak vidíme na obrázku výše). Jeho větve směřují k povrchu jícnu a pronikají do břišní dutiny. Tam se větví přímo k orgánům břišní dutiny a k solárnímu plexu. Teď si jen představte, analogicky s přiskřípnutým prstem, co se stane, když se tento nerv stlačí v hrdelním otvoru nebo v kterékoli z nižších částí krku! Člověk se doslova stane „souvislou bolestí“, aniž by cítil, kde je její zdroj, a trpí putujícími bolestmi, které neustále mění místo. Když vidíte tento celistvější obraz, budete i nadále věřit tomu, že „hypochondrie“ je psychosomatika, a ne následek biomechanického traumatu?

Pojďme si vysvětlit, co se stane, když se přeruší spojení v tomto řetězci mezi mozkem a vnitřkem břišní dutiny. Bloudivý nerv neustále posílá do mozku informace o svém stavu a z mozku jsou k vnitřním orgánům vysílány povely, aby se uklidnily, nebo se při stresu připravily „k boji“. Zjednodušeně řečeno, bloudivý nerv je „vrchní velitel“, který pomáhá zachovat klid ve stresových situacích. Autonomní nervová soustava se skládá ze dvou diametrálně protichůdných systémů, které se mezi sebou „přetahují“, aby udržely homeostázu těla: sympatická nervová soustava funguje jako plynový pedál (stimuluje tvorbu adrenalinu a kortizolu), kdežto parasympatická nervová soustava funguje jako brzda. Bloudivý nerv je přitom „řídicím centrem“ parasympatické nervové soustavy, zpomaluje činnost těla a pomocí neurotransmiterů (acetylcholinu a GABA) snižuje krevní tlak a zpomaluje činnost orgánů. Představte si teď, že je tento mechanismus porouchaný! Zběsilý tlukot srdce, sucho v ústech, zpocené dlaně, nepříjemný pocit v břiše a třes jsou výsledkem selhání činnosti bloudivého nervu. To ale není všechno.

„Druhý mozek“

Schéma nervů a střev se zvětšeným detailem nervové sítěPopisky původního schématu: Mícha; Bloudivý nerv; Žaludek; Tlusté střevo; Tenké střevo; Pánevní nerv

Bloudivý nerv, jak jsme zmínili dříve, sestupuje níž do břišní dutiny, kde se nachází enterický nervový systém trávicího traktu. Říká se mu „druhý mozek“, protože se mozku v mnoha ohledech opravdu podobá: dokáže pracovat samostatně, a dokonce ovlivňovat lidské chování tím, že vysílá signály do mozku přes bloudivý nerv. Mozek i „břišní“ mozek přitom obsahují pomocné gliové buňky (zajišťují podmínky pro přenos a vznik nervových vzruchů). Mozek přitom obsahuje 85 milionů neuronů a „druhý mozek“ hned 500 milionů neuronů! Oba produkují stejné (!) množství dopaminu (jedné z důležitých součástí „systému odměny“ mozku), protože tento hormon vyvolává pocity uspokojení a ovlivňuje procesy motivace a učení. A co je nejzajímavější, „druhý mozek“ v břišní dutině produkuje celých 95 % serotoninu – „hormonu štěstí“, kdežto mozek jen 5 %!

Doufám, že je teď jasné, proč jakékoli stlačení v břišní dutině nebo v kterékoli části dráhy bloudivého nervu může vyvolat příznaky hypochondrie, které psycholog prostě nedokáže odstranit. Navíc se takovým „pacientům“ často předepisují antidepresiva, přitom k tvorbě přirozených „hormonů štěstí“ stačí jen dekomprimovat břišní orgány biomechanickým narovnáním páteře, a tím odstranit deformace celé stavby těla. Zdá se neuvěřitelné, že všech těchto změn lze dosáhnout jen úpravou polohy čelisti a lebky. Ale právě tak díky metodě Starecta + mewingu a kraniodoncii už tisíce lidí po celém světě pocítily úlevu od hypochondrie, která je trápila, i od mnoha jejích doprovodných příznaků. Hlavní proud vědecké medicíny ještě „skřípe“ a změnám se brání, ale pod náporem stále překvapivějších objevů v této oblasti už začíná ztrácet půdu pod nohama. A to opravdu dává naději.

Dystonie jako biomechanické trauma: moje zkušenost — zde.


_________________________