Internet je plný volání o pomoc: po rovnátkách přišly bolesti hlavy, nejistota, nervozita, „zničil se mi obličej, krk a páteř“. To je podle autora jen malá část vznikajících problémů, které přehlušují zářivé reklamy na hollywoodský úsměv po rovnátkách. Tvrdí také, že ortodontisté těmto potížím nerozumějí, chtějí se „problémových“ pacientů co nejrychleji zbavit a označují věc za psychickou nebo se jí vysmívají.

Autor píše, že poškození způsobené rovnátky se někdy přirovnává k traumatickému poškození mozku. Lituje, že o těchto důsledcích nevěděl dříve, a opírá se o informace, které připisuje odborníkům na TMD, kraniodontistům, ortopedům, posturologům a osteopatům včetně Roberta Lovetta, Horace Magouna, Violy Frymannové, Geralda Smitha, Daricka Nordstroma, Guiseppe Stefanelliho, Leopolda Busqueta, Johna a Mikea Mewa a doktora A. O. Savinova.

Na základě jejich výzkumů chce podle textu ukázat, jaký účinek mohou rovnátka mít na lebku, oblast krku, páteř a zdraví pacienta. Pokud v sobě po rovnátkách něco z uvedeného poznáte, autor vybízí nezoufat, protože podle své zkušenosti vidí cestu ven; vysvětluje také, proč někteří pacienti následné zdravotní dopady nemají a kdy lze rovnátka ještě použít.

1. Obličej

Autor navazuje na dřívější materiály a tvrdí, že systém rovnátek stahuje a posouvá dolů maxillu, „kost krásy“ utvářející střed obličeje. Na fotografii vidí příklad dívky, jejíž rovnátka ve dvanácti letech podle něj do čtrnácti let protáhla a zploštila obličej a způsobila efekt vypoulených očí. Extrakce zubů s rovnátky má podle něj pro krásu obličeje ještě horší následky.

V prvním snímku autor vidí ženu, které při předchozí ortodontické léčbě před rovnátky vytáhli dva zuby v horním oblouku; její obličej se podle něj „zmačkal“ a stočil dovnitř, protože kůže a svaly napínají kostru jako plátno přes rám. Pacientka pak našla kraniodontistu pracujícího s aparátem ALF, horní čelist se rozšířila, vznikl prostor pro odstraněné zuby, ty byly implantovány a poslední snímek má podle autora ukazovat atraktivní trojrozměrně rozvinutý obličej, navíc o deset let mladší.

2. Lebka

Autor označuje Straight Wire Appliance neboli rovnátka za kosmetický zákrok zaměřený hlavně na vzhled předních zubů. Tvrdí, že ortodontisté často zapomínají, že stomatognátní systém zahrnuje kosti obličejové a mozkové části lebky, klouby hlavy a nervosvalový komplex hlavy a krku.

Podle autora existuje také kraniosakrální systém, jehož důležitou součástí je kraniosakrální mechanismus neboli primární dechový mechanismus. Tvrdí, že konflikt na některé jeho úrovni vede k dysfunkcím a později k přetrvávajícím chronickým nemocem, které neumějí diagnostikovat ani úzcí specialisté, a že rovnátka omezují fyziologickou pohyblivost kostí lebky a blokují kraniosakrální rytmus.

Jako příklady obtíží spojovaných s poruchami kraniosakrálního mechanismu autor uvádí vazomotorickou rýmu, trvalou bolest obličeje a poruchy autonomního nervového systému, dále oční potíže až strabismus v důsledku torze klínové kosti.

Dále tvrdí, že změněná rotace spánkových kostí poškozuje vnitřní sluchový otvor a vede k potížím se sluchem a rovnováhou; kraniální deformity prý působí na hormonální rovnováhu, menstruační cyklus, PMS a libido; stlačení týlní kosti na mozeček vede k poruše koordinace; a posuny v oblasti velkého týlního otvoru stlačují cévy, dráždí mozkový kmen a bloudivý nerv, což má přinášet migrény, potíže s dýcháním i zažíváním.

Autor uvádí tento výčet proto, aby ukázal rozsah zničení, které podle něj může způsobit i malý zásah do stomatognátního systému. Za nejnepředvídatelnější považuje odstranění „nadbytečných“ zubů a použití elastických tahů, protože se tím údajně uvede do pohybu všech 22 párů kostí lebky. Většina pacientů prý už přichází s poruchami kraniosakrálního mechanismu; proto podle autora existují po rovnátkách případy srovnatelné s traumatickým poškozením mozku, vyžadující dlouhodobou rehabilitaci.

3. Temporomandibulární klouby

Autor je označuje za jedno z nejčastějších poranění způsobených rovnátky. Temporomandibulární klouby leží v průsečíku trojrozměrného systému lebky a její posun v jediné rovině podle něj nevyhnutelně vede k posunu kloubů a disků. Přirovnává lebku k malému domu nakloněnému na stranu a klouby k jeho dveřním pantům.

„Dům“ se podle autora může naklonit dopředu nebo dozadu a lehce se pootočit kolem osy. Tvrdí, že u pacientů s již existujícími kraniálními deformitami nepromyšlený zásah rovnátky proces násobně zhoršuje a poškození kranio-čelistního systému pak spouští deformaci struktur pod ním.

4. Atlas a krční obratle

Autor popisuje zjednodušené schéma: při vodorovně vyvinuté a dopředu posunuté maxille je lebka ve fyziologické svislé poloze a má oporu vpředu v dolní čelisti. Rovnátka podle něj maxillu stahují dozadu a dolů a zároveň blokují pohyb dolní čelisti, která se musí pohybovat po nové předem dané dráze. Hlava proto podle něj nevyhnutelně klesne dopředu a dominovým efektem změní všechny krční obratle počínaje atlasem.

Je-li tento systém poškozen rovnátky na podkladu existujících kraniálních deformit, lebka se podle autora může naklánět nejen dopředu, ale i do strany a otáčet kolem svislé osy. Atlas se prý vždy přizpůsobuje poloze týlní kosti. Autor tvrdí, že poloha atlasu výrazně ovlivňuje nervový a energetický systém člověka i schopnost cítit štěstí, a že rychlý zásah rovnátky, zvlášť s extrakcí, je pro tělo šokem a vede ke krční skolióze a lordóze.

5. Svaly krku a vertebrální tepna

Při poklesu lebky dopředu a rozvoji krční lordózy se podle autora zkracují zadní svaly krku a prodlužují přední. Krční skolióza má vytvářet různě silné napětí svalových řetězců od dolní čelisti a týlní kosti ke klíční kosti. Autor čtenáře vyzývá, aby si představili, co se pak děje s vertebrálními tepnami vyživujícími mozek, které částečně procházejí kostními kanály posunutých obratlů a částečně mohou být stlačené pod skalenovými svaly.

Pro úplnost autor připomíná krční pleteň tvořenou předními větvemi čtyř horních krčních míšních nervů, které inervují svaly krku a hlavy; brániční nerv podle textu klesá po přední ploše skalenového svalu do hrudníku až k bránici. Ptá se, co se s ním stane při stlačení přetíženými svaly krku, a označuje to také za přímý důsledek rovnátek.

6. Páteř a pánev

Autor se odvolává na ortopeda Roberta Lovetta a jeho popis vztahů v lidské kostře ve tvaru S a #. Týlní kost podle něj souvisí s horní hrudní páteří, bedry a křížovou kostí; spánkové kosti s krční páteří, lopatkami, žebry, dolní hrudní páteří a pánevními kostmi. Každá změna prostorové polohy týlní kosti má proto podle autora měnit polohu páteře a křížové kosti, zatímco asymetrická rotace spánkových kostí se má zrcadlově současně objevit v pánevních kostech.

Tyto změny se podle autora po rovnátkách neobjeví naráz, protože souvislost není přímá, ale lineární. Už po několika měsících však pacient může rozpoznat první projevy poruch, které se roky rozvíjejí až do změn všech níže položených kosterních a svalových struktur včetně chodidel.

Ne „kdo za to může“, ale „co dělat“

Autor cituje Einsteina, že problém nelze vyřešit na úrovni, na které vznikl. Jako alternativu k systému rovnátek navrhuje před nasazením Straight Wire Appliance nejprve upravit existující kraniální deformity. Jejich náprava má začínat stabilizací temporomandibulárních kloubů a korekcí maxilly aparátem ALF nebo podobným, ve spojení s osteopatií. Tento postup nazývá kraniodontikou; má stimulovat samoopravu dentoalveolárních deformit a rovnátka se v závěrečné fázi používají jen například k ovlivnění osového postavení předních zubů.

Po úpravě kraniálních deformit podle autora rovnátka nevedou k poruchám kraniosakrálního mechanismu, což má garantovat filozofie a metoda funkčního aparátu ALF, který může pracovat současně s rovnátky. Tím vysvětluje, proč někteří pacienti po rovnátkách nemají popsané zdravotní důsledky, zatímco u jiných je léčba podle něj ochromující: rozhodující je výchozí stav kraniálního systému a deformity, s nimiž pacient k ortodontistovi přichází.

Autor dále tvrdí, že adaptační schopnosti chrupu dovolují přírodě snášet zásahy bez okamžitých následků, takže u některých pacientů probíhá léčba rovnátky více či méně hladce, hlavně v mladém věku. Sám se však označuje za jednoho z těch, u nichž tomu tak nebylo. Píše, že mu za tři roky vedení ruského blogu mnoho lidí psalo o ještě horších situacích, kdy po rovnátkách a zvlášť po extrakci přišli o zdraví, práci, přátele, rodinu i víru v sebe. Ortodontisté mají podle něj přehodnotit, co dělají, protože kvalita jejich práce někdy rozhoduje o zdraví i budoucím osudu pacienta.

Autorovi se jako nejvíce šokující jeví, že včasné a zcela bezplatné myofunkční cvičení, které podle něj obnovuje šířku zubního oblouku, krásu obličeje a úplně léčí TMJ, mohlo návštěvě ortodontisty úplně předejít. U těžkých stavů po rovnátkách, extrakcích a elastických tazích uvádí léčbu aparátem ALF jako alternativu, která podle něj vrací všechny dřívější příznaky v obráceném pořadí a vyžaduje velkou statečnost. Zároveň tvrdí, že je málo skutečně kvalitních kraniodontistů: nestačí jen kurzy, je potřeba roky studovat ALF ortodoncii, osteopatii, posturologii, ortopedii a další obory. Budoucnost ortodoncie jako vědy autor upřímně spojuje s tímto směrem v těsném vztahu ke kraniální osteopatii.

© Jaw & Body