Na stránkách tohoto blogu jsme už nejednou probírali neobvyklé účinky na páteř a celkovou stavbu člověka, kterých dosahuje kraniodoncie (neboli ortokraniodoncie, jak se tento obor nazývá u nás) tím, že na tuto stavbu působí přes zubní aparát člověka spolu s osteopatickými technikami. Tento článek přináší úvahy jednoho z nejznámějších kraniodontistů jižní Evropy, italského lékaře Giuseppa Stefanelliho, o tom, proč kraniodoncie a posturologie v současném vědeckém světě jen těžko získávají uznání.

Představa, že stomatognátní systém je mechanicky a funkčně propojen se vzdálenými částmi těla, mnoho lékařů na začátku kariéry fascinuje, ale zároveň jim působí potíže.
Filozof Karl Popper rozlišuje ve vědě tři typy osobností:
- člověk, který něco mění
- člověk, který chce situaci změnit
- člověk, který nechápe, že se všechno změnilo.
Do poslední kategorie patří ti, kdo se přesto, že jsou přesvědčeni o správnosti zvoleného směru, raději spoléhají na „jistoty“ svých význačných předchůdců, podle nichž nemá nic nového žádnou váhu. Při vší úctě k individuální volbě každého člověka nemůžeme nepřiznat, že stomatologie a medicína jako celek nejsou exaktní vědy, a takové „jistoty“ jsou proto velmi často zpochybňovány, revidovány a zapomínány.

Zkoumání vztahu mezi zubní okluzí a držením těla naráží na velké obtíže kvůli údajnému nedostatku objektivně reprodukovatelných „vědeckých“ výsledků typu „příčina a následek“, kterých, pokud se na ně díváme v takto úzce vymezených pojmech, asi nikdy nedosáhneme. Zdá se, že akademický svět nepochopil, že ve dvacátém století došlo ve vědě ke skutečné revoluci a k radikální změně paradigmatu. Karteziánské redukcionistické pojetí ustoupilo „systémovému“ (holistickému) pohledu na vědu a život, který vyžaduje přehodnocení pojmu vědecké objektivity.
V karteziánském paradigmatu jsou vědecké popisy považovány za objektivní, nezávislé na pozorovateli a na procesu poznání. Nové paradigma naznačuje, že epistemologie, tedy porozumění procesu poznání, musí být zahrnuta do popisu přírodních jevů a stát se nedílnou součástí vědeckých teorií. „Věda nemůže vyřešit konečné tajemství přírody. Je to proto, že my sami jsme v konečném důsledku součástí tajemství, které se snažíme vyřešit“ (Max Planck, zakladatel kvantové fyziky).

Kybernetika, „matka informatiky“, založená na systémovém myšlení, se pokouší podat matematické vysvětlení nervových mechanismů, na kterých stojí lidská mysl, a snaží se zredukovat lidskou inteligenci a fungování mozku na fungování počítače, a to do té míry, že proces poznání definuje jen jako zpracování informací: přeměnu souboru symbolů na základě souboru pravidel. Nedávný vývoj kognitivních věd jasně ukázal, že lidská inteligence je něco úplně jiného než inteligence počítače. Nervový systém nezpracovává žádné informace, ale je v interakci s prostředím a neustále mění svou strukturu. Mysl, paměť a lidská rozhodnutí navíc rozhodně nejsou zcela racionální, ale vždy je modulují emoce. Lidská mysl myslí v idejích, ne v informacích, a ideje jsou celistvé vzorce, které nevznikají z informací, ale ze zkušenosti.
„Skutečně originální mysli se nevyznačují tím, že jako první vidí něco nového: vidí nové ve starém, odedávna známém a viditelném, ale všemi přehlíženém“ (F. Nietzsche, „Soumrak model aneb Jak se filosofuje kladivem“).
Potom se samozřejmě budeme divit, proč jsme nikdy neviděli to, co jsme měli vždycky před očima! Aniž bych chtěl sklouznout k rétorice, zjevnou pravdou je, že přílišná technická a oborová roztříštěnost medicíny způsobila, že jsme ztratili ze zřetele „celého člověka“, a navíc nám zakrněla schopnost úsudku a klinické diagnózy.

Pojmy reprodukovatelnosti a měřitelnosti, které jsou nutné k tomu, aby se výklad nějakého jevu mohl označit za „vědecký“, a tedy „pravdivý“, zjevně zastínily všechno, co tato kritéria nesplňuje. Paradoxem je, že tímto způsobem popíráme existenci všeho, co ještě není známé a pochopitelné, ale to zároveň znamená popírat možnost zachovat nebo zlepšit zdraví milionů lidí na celém světě. Obětmi tohoto starého ideologického přístupu jsou obory fakticky označované za „komplementární nebo alternativní“, jako je posturologie, osteopatie, aplikovaná kineziologie, homeopatie a homotoxikologie a akupunktura.
Zejména posturologii a kraniodoncii zastiňují dva neodpustitelné prvotní hříchy. Prvním je skutečnost, že se přístup liší člověk od člověka, stejně jako náš jedinečný otisk prstu. Za druhé to vyžaduje, aby multidisciplinární přístup spolehlivě používali všichni, a ne jen několik skutečně zdatných lékařů.

Možná blouzním, ale myslím si, že zkoumání lidského držení těla by opravdu mohlo být leitmotivem, prostředkem, díky kterému bychom všichni mohli mluvit stejným jazykem. Prozatím by stačilo, kdyby univerzity zařadily tento obor mezi zkušební předměty všech lékařských specializací.
____________________
Původní článek Giuseppa Stefanelliho najdete na osstefanelli.com.
Žádné komentáře
Položte promyšlenou otázku nebo doplňte užitečný kontext. Nové komentáře před zveřejněním kontrolujeme.
Zatím žádné komentáře. Diskusi můžete zahájit vy.